Viliam Poltikovič: Smrt jako vyvrcholení života

Rodilý Znojmák Viliam Poltikovič je dokumentarista a spisovatel, který má na kontě více než 120 snímků. Tvoří filmové dokumenty s převážně duchovní a cestovatelskou tematikou, nicméně stěžejní informací v tuto chvíli zůstává, že přijede koncem ledna do Znojma. Při této příležitosti jsme požádali Bronislava Mikuláška, aby s Viliamem Poltikovičem připravil rozhovor, neboť se znají dlouhá léta.

Vildo, do Znojma přijíždíš v lednu na cestovatelský festival Cesty světem se svým snímkem Brána smrti. Co tě přivedlo ke zpracování tak neobyčejného tématu?

Brána smrti je odvysílaný seriál, stále je ke zhlédnutí na internetu České televize. Nyní pracuji na celovečerním dokumentu Smrt jako brána, který zachycuje nové výzkumy a silné osobní zkušenosti. Smrt je téma opomíjené, moc o ní nevíme, nemluvíme, nepřipravujeme se na ni. Všeobecně se smrti lidé na Západě spíše bojí.

V čem vidíš důležitost tohoto tématu?

Právě v přijetí smrti. Japonci například považují smrt za vyvrcholení života a jsou si vědomi odpovědnosti, jakou „energii“ tu po smrti těla zanechají. Na smrt jsou proto připravováni odmalička. Přitom zejména výzkumy takzvané sdílené smrti nasvědčují, že po smrti těla je kontinuita v jiné sféře bytí, naše vědomí vstupuje do světů, které mohou být daleko zajímavější a krásnější, než co prožíváme právě teď. Svědectví o tom podávají lidé právě se zkušeností sdílené smrti – bývá umožněna (ale ne vždy) lidem, kteří doprovázejí umírajícího člověka. Mohou to být blízcí, rodina, zdravotnický personál anebo pracovníci paliativní péče. Vnímají, že duše umírajícího opustí tělo a vstupuje do sféry, kde ji čekají bytosti (lidé i zvířata), které s ním žily a zemřely dříve. A také často vnímají nepopsatelnou krásu nové sféry bytí.

Když se u nás řekne smrt, většina si představí pouze poslední úsek života člověka – nemoc a následně pohřeb. V rodinách se o tom nemluví, ve škole už vůbec ne. Lidé hovoří stále o nemoci a problémech. O smrti však neuslyšíš nic, jak to?

Lidé se smrti obávají a myslím, že…