Třináctý den měsíce srpna 2002 udeřila Velká voda, protipovodňová opatření jsou ale stále v nedohlednu

Třináctý den měsíce srpna roku 2002 dostál své neblahé pověsti. V 06.00 hodin řeka Dyje v Podhradí zaznamenala průtok 227 kubíků (letos v polovině července byl průtok sotva dva kubíky za sekundu), Vranovská přehrada vypouští 120 kubíků, 51 centimetrů do přepadu. Ve 12.00 hodin Podhradí průtok 270-280 kubíků, z Vranovské přehrady odtéká 160 kubíků za sekundu. Velká voda začíná.

Protrhne se Znojemská přehrada, či nikoliv? Kam až stoupne voda a co vše zatopí? Začnou padat domy jako před pěti roky na severní Moravě? Jak rychle se podaří odstranit škody a kdy se začnou budovat protipovodňová opatření?

Takové otázky si kladli obyvatelé nejen dolní části Znojma, ale i dalších obcí. V tu dobu již počítali obyvatelé Podhradí nad Dyjí škody, protože je zasáhla povodeň na našem území jako první. Pak Vranov. Spodní část Znojma se připravovala na zatopení. V Marešově se domy obestavovaly pytli s pískem, v ulici Na Hrázi vzniká z pískových pytlů val. Před ohněm utečeš, před vodou ne. To se splnilo 14. srpna 2002 do písmene.

V noci se na vyhlídce nad znojemskou přehradou shromáždilo mnoho lidí, kteří pozorovali valící se vodu. Ta velice dobře uklidila okolí řečiště Dyje v národním parku a kmeny stromů se naplavovaly k hrázi přehrady a ucpávaly horní odtok. Díky obětavé práci skutečných mistrů svého řemesla se je dařilo i v dalších hodinách odstraňovat tak, aby nedošlo k přelivu přes sypanou hráz, což by patrně mělo pro spodní část Znojma fatální následky. 

Člověk cítí tu neskutečnou bezmoc, když nad ním vyhrává živel. Znojemská čtvrť Marešov byla…

…evakuována a já jsem stál s fotoaparátem před svým domem. Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Voda se přiblížila k chodníku, pak jej překročila a pomalu se blížila k domu. Přišla úplně potichu jako zloděj o půlnoci.  Nebylo pomoci. Strašidelné bylo absolutní ticho za bílého letního dne. Žádný zpěv ptáků, prostě nic. Velká voda nepřišla do Marešova od mostu do Sedlešovic, ale našla si cestu od mlýnského náhonu. Čekání, jak vše dopadne, bylo tehdy velmi kruté. Jedno germánské přísloví praví: Lepší konec s hrůzou jak hrůza bez konce. V okamžiku, kdy nehrozilo již akutní nebezpečí protržení hráze, se mohli lidé vrátit do evakuované části Znojma.

Nejvýše položená místa Marešova voda nezatopila, ovšem v nejnižší části sahala voda až nad přízemní okna. Doprava do nejzatopenějších míst byla možná jen na loďce. Zde se ukázal jeden zásadní problém. Pokud by přišla taková velká voda za první republiky nebo po válce, voda by odtekla stejně rychle jako přitekla a neudělala by takovou spoušť. Ovšem při rekonstrukci spodní části ulice Dukelských bojovníků byl zrušen možný průtok pro záplavovou vodu, která by protekla okolo bývalého hotelu Dukla do Lér, do polí, kde by udělala nepoměrně méně škody.

Ovšem něco takového projektanti opomenuli v rámci hesla Poručíme větru, dešti. Neporučili. A tak voda mohla odtékat pouze kanalizací, která byla naplněna, takže neodtékala. A tak jediná možnost té chvíle byla, aby hasiči odčerpávali vodu výkonnými čerpadly. Další škody měly domy v nejnižších místech ulice Na Hrázi a v dolní části ulice Loucká.

Muž, s nímž nehnula ani policie

Tehdy sedmasedmdesátiletý Josef Mericska byl starý Marešovák. V této znojemské čtvrti bydlel takřka půl století. Byl snad jediným člověkem, který odmítl při hrozbě blížícího se zaplavení Marešova opustit svůj dům.

„Přijela Městská policie a byl jsem vyzván, abych dům opustil, což jsem odmítl. Zabarikádoval jsem se a nikoho dovnitř nepustil. Policie odjela s prázdnou. Pak jsem jen sledoval, jak přibývá vody,“ uvedl tehdy Mericska. V žádném případě nepředpokládal, že by voda mohla jít až přes práh. V tom se zklamal.

„Strach jsem neměl, jen takový pocit tísně. Když se voda rozlila, bylo zde absolutní ticho. Zůstal jsem jen já,“ vzpomínal tehdy na neradostné chvíle starý muž. Když začala voda opadávat, měl nesmírnou radost, že povodeň končí.  

Jaroslav Pospíchal: Protipovodňová opatření byla dříve lepší

Jaroslav Pospíchal se narodil v roce 1922 ve Znojmě a o tři roky později se přestěhoval s rodiči do nově postaveného Marešova.

„Pamatuji mnoho povodní, ale žádná nebyla tak strašná jako ta letošní. A to na Dyji ještě nebyla ani Vranovská, ani Znojemská přehrada,“ uvedl pamětník.

Dříve také nebyly novostavby na Krapkově ulici, v těch místech se nacházel břeh protipovodňové zábrany. Voda přišla maximálně do těchto míst, do Marešova však nikdy. Součástí protipovodňové soustavy byl kanál, který vedl pod mostem nedaleko hotelu Dukla. Pokud přišla velká voda, protekla touto cestou, aniž by způsobila větší škodu.

„Ochrana proti povodním byla skvělá - až k Dobšicím se táhla hráz. Oblouk mezi Marešovem a řekou Dyjí tvořil záplavovou oblast, nebyly tam zahrady a nic se v těchto místech nestavělo,“ uvedl Pospíchal. “Později tam pěstovali zemědělci jetel nebo řepu, stromy si v těchto místech netroufl sázet nikdo. Protipovodňová opatření byla za první republiky jednoduchá, ale lepší než v současné době. Kdo navrhl a schválil změny v této oblasti, tomu bych odebral vysokoškolský diplom. Můj otec se znal s hrázným na Vranovské přehradě, který mu tvrdil, že Marešov voda nikdy a v žádném případě nezaplaví. Měl patřičné pravomoci, ale také nesmírnou zodpovědnost. Dříve se náhon čistil každý rok a nyní se na něj tak nějak zapomíná. Jako kluci jsme si hráli se stavidly, která se dala zvednout a spustit jako po másle. Každý mlynář se o ně řádně staral. Ale dnes, škoda mluvit,“ konstatoval tehdy osmdesátiletý důchodce. 

Poslední koncert

Z jednoho domu na Melkusově ulici, který pak patřil mezi nejvíce postižené, se linula hudba starého, rozladěného, rozpadajícího se pianina, na které obyvatelka zatopeného domu hrála Turecký pochod a dechovky na přání. Voda hudebním nástrojům příliš nesvědčí a pro staré pianino, které se nestihlo před přívalem vody přestěhovat, byla zátopa poslední ránou. Silní muži jej přenesli do zadního traktu domu a středoškolská učitelka, pianistka, varhanice a současně paní domu Alena Havlová uspořádala pro přátele z okolí na rozladěný a rozpadající se klavír poslední koncert. Pak skončilo v propadlišti dějin a jediné, co si z něj majitelka nechala, byly ozdobné svícny, které sloužily k osvětlení not.

„Bylo to čisté zoufalství a vypili jsme při tom nemálo alkoholu,“ smála se s odstupem času příjemná blondýna. „Ale tehdy nám bylo skutečně hodně zle. Zjistili jsme, jak máme dobré přátele. Přivezli nám třeba hotový oběd včetně talířů a příborů a vše si zase odvezli.“ 

Z Marešova se stala skládka odpadů

Jedním z prioritních úkolů po opadnutí vody byla likvidace odpadů. Z podmáčených domů a zatopených sklepů se musely odstranit desítky tun nejrůznějšího poničeného materiálu, nábytku a dalšího příslušenství. V prvé řadě se musely likvidovat nebezpečné odpady. Uhynulá zvířata byla shromažďována do šesti kontejnerů z plastické hmoty, ke slovu přišly také plastové pytle. Občané dostali na letácích informace, jak s veškerým odpadem nakládat. V druhé etapě se likvidovaly velkoobjemové odpady, jako nábytek, matrace a obdobný materiál z domů v zatopených oblastech.   V první fázi se zlikvidovalo 460 tun komunálního odpadu a 100 tun materiálu z demolic, pak následovaly další. 

Politici si dávali ve Znojmě dostaveníčko, ale dodnes se obyvatelé ochranné hráze nedočkali

Podle Petra Pitharta je příležitost udělat si inventuru toho dobrého i toho horšího.

„Dobré vůle a solidarity bylo nyní na obou stranách hranice maximum. Zjistili jsme dílčí nedostatky, které budeme řešit. Začneme okamžitě, dokud máme vše v živé paměti,“ přiblížil nejbližší kroky tehdejší předseda senátu. Slibů se sešlo víc než dost od politiků na všech úrovních.

Dnes máme dvě desítky roků po povodni a zásadních opatření, která by zabránila obdobné velké vodě, se udělalo nemnoho. Tím nejdůležitějším bylo zvýšení stavidla náhonu k starošaldorfskému mlýnu a vyčištění toku, které inicioval tehdejší starosta Znojma Pavel Balík. Tento krok zachránil v následujících letech Marešov dvakrát před zatopením. Bylo vyčištěno koryto pod sedlešovickým splavem a místo průtoku do Lér se vybudovala v nejnižší části Marešova přečerpávací stanice. Ovšem na ochranné hráze, které by ochránily spodní část ulice Loucká, se čeká dodnes.   

Jak dále?

Snad by se mohly pohnout pomyslné ledy. Starosta Znojma Jakub Malačka mluvil o smlouvě s Povodím Moravy na realizaci projektu k podání žádosti o dotaci na protipovodňová opatření. Město Znojmo by projekt spolufinancovalo. Co se však dělo minulé dvě desetiletí?

Vyjádření k protipovodňovým opatřením sdělil pro Znojemsko mluvčí Povodí Moravy Petr Chmelař.

„Co se týče plánu výstavby, je třeba připomenout, že primární zodpovědnost za ochranu obyvatel před povodněmi nesou jednotlivé obce, nikoliv Povodí Moravy. Z tohoto důvodu je příprava protipovodňových opatření obcí vždy založena na aktivních krocích dané samosprávy. Povodí Moravy v rámci přípravy a realizace protipovodňových opatření nabízí chráněným subjektům svoji odbornost a zkušenosti a až v případě vzájemné dohody na společném postupu můžeme převzít realizaci protipovodňových opatření.  Povodí Moravy není nějaký ústřední povodňový orgán, který řídí výstavbu protipovodňových opatření. Co se týče filozofie stavby protipovodňových opatření, pro stát jsou prioritou obce s významným povodňovým rizikem. Přednost mají samosprávy, které jsou zaplavovány častěji už při povodních s nižší intenzitou než ty, které jsou zaplavovány například pouze při takzvané stoleté povodni.

Jinými slovy samotná skutečnost, že obec byla zaplavená v roce 2002, kdy byla na našem území extrémní povodeň, nezařazuje obec automaticky do kategorie obcí s významným povodňovým rizikem.

Přednost proto mají obce, kde se povodně vyskytují častěji a způsobují větší škody,“ řekl Petr Chmelař. 

Takže Znojmo zase ostrouhá? Dvacet let po povodni…

Smutnou skutečností je, že se více mluví, než jedná. Petr Pithart již povodně ve Znojmě v živé paměti jistě nemá, jak tvrdil v roce 2002. To by se něco dělo. Velká voda určitě přijde. Ne jestli se tak stane, ale kdy se tak stane. Pak zase přijedou politici, zvláště pokud bude před volbami, a budou slibovat, že se o vše postarají, dokud je to v živé paměti. A kruh se uzavírá.

Přírodo, buď k nám milostivá.

text a foto: Jiří Eisenbruk