Těžko lze očekávat, že kdo nic nezveřejňuje v kampani, bude se na radnici chovat jinak, říká analytik Transparency International Marek Chromý
Kolik stojí komunální kampaň v konkrétním městě, kdo ji skutečně financuje a jaké zájmy mohou stát za podporou místních podnikatelů? Na tyto otázky často není jednoduché najít odpověď. Komunální kampaně mají volnější pravidla než jiné typy voleb, kandidující subjekty nemusí mít transparentní volební účet a náklady celostátních stran nelze rozklíčovat podle jednotlivých obcí. Transparentnost tak podle vedoucího analytika Transparency International Marka Chromého stojí především na dobrovolnosti samotných kandidátů.
Marek Chromý. foto: Transparency International.
Redakce Znojemska se v uplynulých týdnech věnovala tomu, jaká pravidla platí pro financování kampaní v komunálních volbách. Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH) nám vysvětlil, co kandidujícím subjektům ukládá zákon, co lze z veřejných zdrojů zjistit a kde naopak možnosti kontroly končí.
Právní pravidla jsou však jen jednou částí celé otázky. Neméně důležité je, zda jsou současné podmínky nastavené dostatečně, jaká rizika s sebou nižší míra kontroly přináší a co by měli sledovat voliči, novináři i samotní kandidáti.
Požádali jsme proto o rozhovor Marka Chromého, vedoucího analytika nezávislé protikorupční organizace Transparency International. Chromý se dlouhodobě zabývá korupčními kauzami, praním špinavých peněz a případy s mezinárodním přesahem. V Transparency International působí od roku 2016, od června 2022 vede její analytický tým.
V rozhovoru upozorňuje nejen na absenci povinnosti transparentních volebních účtů a finančních limitů, ale také na nerovné postavení celostátních stran a místních nezávislých uskupení. Za jednu z nejrizikovějších oblastí považuje přímou či nepřímou podporu místních podnikatelů, kteří mohou mít zájem na budoucích veřejných zakázkách, změnách územního plánu nebo rozhodování o obecním majetku.
Podle Chromého by měl každý kandidující subjekt dobrovolně zveřejňovat své dárce, výdaje, osoby a firmy zapojené do kampaně i pravidla pro přijímání darů. Transparentnost kampaně totiž podle něj není jen technickou otázkou účetnictví. Může být také důležitou nápovědou, jak se bude daný subjekt chovat po volbách na radnici.
Pane Chromý, z pohledu Transparency International: jsou komunální volební kampaně v Česku dostatečně transparentní nebo je zde prostor pro zlepšení?
Prostor pro zlepšení je značný, a to hned v několika rovinách. Zaprvé legislativně – komunální kampaně mají mnohem volnější pravidla než ty celostátní, ať jde o povinnost transparentního účtu nebo o finanční limity. Zadruhé chybí standardizace – strany dnes reportují výdaje na komunál souhrnně za celou republiku, takže se nedá zjistit, kolik stála kampaň v konkrétní obci. A zatřetí je tu problém vymahatelnosti – i kdyby pravidla byla přísnější, dohledový úřad má fyzicky omezenou kapacitu kontrolovat tisíce kandidujících subjektů najednou. Výsledkem je, že transparentnost komunálních kampaní dnes stojí hlavně na dobrovolnosti jednotlivých kandidátů, ne na vynutitelných pravidlech.
Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí nám potvrdil, že u komunálních voleb kandidující subjekty nemají povinnost zřizovat volební účet. Považujete to za problém pro veřejnou kontrolu kampaní?
Transparentní volební účet je jedním z klíčových kamenů veřejné kontroly nad výdaji politických stran a hnutí v předvolební kampani. Jeho absence tak veřejnou kontrolu značně oslabuje. Na druhou stranu ale v komunálních volbách není zákonem stanovený strop pro tyto kampaně a politické strany a hnutí tak teoreticky mohou utratit nekonečně mnoho peněz. Pro porovnání – finanční limit pro volby do Poslanecké sněmovny je pro kandidující subjekt 90 milionů korun.
Dalším faktorem je pak možná kontrola. V Česku máme 6 254 obcí a 140 městských obvodů, zároveň bylo zaregistrováno přes 22 tisíc kandidátních listin. Průměrně v jedné obci tak lidé vybírali ze tří a půl kandidátních listin. Z hlediska efektivní kontroly by bylo na místě kontrolovat dodržování pravidel pro každou jednu kandidátní listinu, tedy kandidující subjekt či koalici. To je ale při tak obrovském počtu lidsky nemožné. Je tak otázkou nejen z hlediska transparentnosti předvolebních kampaní, jestli je nutné mít v Česku tak obrovský počet obcí.
Je podle vás rozdíl mezi malou obcí a větším městem, například Znojmem, Moravským Krumlovem nebo Hrušovany nad Jevišovkou? Měla by být pravidla pro města přísnější než pro malé obce?
Pravidla se musí dodržovat ve všech obcích bez ohledu na velikost. Jakékoliv rozvolnění je nutné podpořit důslednými argumenty. Zároveň se nedomnívám, že pouhá velikost obce je dobrým kritériem. Jako příklad se můžeme podívat na Špindlerův Mlýn. Ten má, jako město, odhadem jen asi 1100 obyvatel, zároveň se ale jedná o nejnavštěvovanější horské středisko v Česku, což z něj činí cíl mnoha obchodních zájmů nejbohatších lidí u nás. To je klima, u kterého si veřejnost zaslouží vědět co nejvíce o předvolební kampani, a tedy jaký politický subjekt hájí zájmy kterého z českých miliardářů.
Dalším příkladem může být obec Čestlice v okrese Praha-východ. Ty mají necelých 800 obyvatel, zároveň před minulými volbami zaznamenaly podezřelý nárůst obyvatel. Ten místní dávali do souvislosti s developerským projektem miliardáře Pavla Sehnala a tedy snahou ovlivnit výsledek voleb ve prospěch uskupení Čestlice pro budoucnost, v jehož čele stál bývalý vrcholný zaměstnanec Sehnalova akvaparku. I v případě této malé obce by bylo žádoucí, aby kandidující subjekty o sobě zveřejnily co nejvíce informací tak, aby volič mohl učinit zodpovědné a kvalifikované rozhodnutí o tom, kdo další 4 roky bude o osudu obce rozhodovat.
Politické strany uvádějí výdaje na komunální volby ve výročních finančních zprávách pouze souhrnně. Nelze z nich tedy zjistit, kolik stála kampaň v konkrétním městě. Jak velký problém to podle vás je?
V zásadě to omezuje veřejnou kontrolu nad politickou kampaní pro kohokoliv, tedy i pro novináře či aktivní občany. Je ovšem otázkou, jestli současné prostředí v České republice nějakou širší kontrolu umožňuje. Domnívám se, že tomu tak není a je to špatně.
Místní sdružení nezávislých kandidátů nebo neregistrovaná uskupení nepodléhají v oblasti financování komunální kampaně dohledu ÚDHPSH. Vytváří to podle vás nerovné podmínky mezi registrovanými stranami a místními uskupeními?
Ano, jde o reálnou nerovnost. Registrované politické strany a hnutí musí – byť jen souhrnně za celou republiku – uvádět výdaje na kampaň ve výroční finanční zprávě, kterou kontroluje ÚDHPSH. Místní sdružení nezávislých kandidátů nebo koalice nezávislých takovou povinnost nemají vůbec, protože nejsou právnickou osobou, kterou by úřad mohl dohlížet. V praxi to znamená, že čím míň je subjekt navázaný na celostátní stranickou strukturu, tím míň se o financování jeho kampaně veřejnost dozví – a přitom právě místní sdružení dnes v komunálních volbách často vítězí. Je to mezera, která navíc může motivovat k účelovému zakládání „nezávislých“ uskupení místo kandidatury pod stranickou hlavičkou, právě proto, že to znamená nižší míru kontroly.
Je ale třeba dodat, že kontrola dohledovým úřadem probíhá samozřejmě až zpětně a může nám tak říct až se značným odstupem, jak to s výdaji bylo. To je ale voličovi v zásadě jedno. Proto trváme na tom, že transparentní kandidující subjekt zveřejňuje všechny potřebné informace ihned tak, aby je mohl potenciální volič zhodnotit před samotnými volbami, a ne až s odstupem měsíců nebo let.
Kde podle vás v komunálních kampaních vzniká největší prostor pro netransparentní financování? Jsou to dary, členské příspěvky, výdaje placené samotnými kandidáty, nepeněžní plnění, nebo podpora třetích osob?
V obecné rovině to nejsou dary nebo členské příspěvky, ale přímá nebo nepřímá podpora ze strany regionálních podnikatelů. Ta může mít formu i nějakého finančního příspěvku pro kandidující subjekty, ale s tím se v praxi příliš nesetkáváme. Častěji jde spíš o nějakou jinou formu podpory. Z těch méně problematických to může být třeba pronájem prostor pro volební agitaci anebo reklamu se značnou slevou anebo zadarmo. Na druhé straně spektra to pak mohou být například finanční incentivy pro zaměstnance svých firem, kteří budou volit daný politický subjekt a dokáží to, až po vyhrožování výpovědí v případě odevzdání hlasu jinému než preferovanému subjektu. To už jsou pak jevy, které přímo ohrožují povahu svobodných voleb.
Jakou roli mohou v komunálních kampaních hrát místní podnikatelé, dodavatelé města nebo firmy napojené na veřejné zakázky? Jaké vazby by si měla veřejnost hlídat?
Místní podnikatelé, dodavatelé obce nebo firmy s vazbou na veřejné zakázky mohou mít motivaci ovlivnit složení zastupitelstva, protože právě to rozhoduje o budoucích zakázkách, územním plánu nebo prodeji obecního majetku. Veřejnost by si měla všímat především tří věcí: zda kandidát nebo jeho blízcí příbuzní podnikají s obcí nebo mají u ní zakázku, zda firma spojená s kandidátem v minulosti získala od obce pozemek, dotaci nebo veřejnou zakázku bez soutěže, a zda dárce kampaně není zároveň žadatelem o územní rozhodnutí nebo stavební povolení, o kterém bude nové zastupitelstvo rozhodovat. Tyto vazby se dají často, i když ne vždy, dohledat v Registru smluv nebo v Katastru nemovitostí. A na druhou stranu je vhodné se dívat na podnikatele, kteří nějaký kandidující subjekt podporují. Často ta podpora může pramenit z naděje, že firma daného podnikatele získá nějaké veřejné prostředky anebo budoucí rozhodnutí zastupitelů může být ve prospěch takového podnikatele.
Měl by být transparentní účet u komunálních kampaní alespoň dobrovolným standardem dobré politické praxe, i když ho zákon nevyžaduje?
Rozhodně ano. A nemuselo by jít jen o gesto, ale dobrovolný standard může fungovat jako reálný signál kvality kandidujících subjektů. Subjekty, které se k němu samy zaváží, tím dávají voličům najevo, že se nemají za co stydět, a zároveň si samy nastavují laťku, za kterou je pak lze veřejně volat k odpovědnosti. V praxi by pak mělo jít o kombinaci informací: přehledný transparentní účet, zveřejněný přehled dárců a výdajů a také jasná a veřejná pravidla pro přijímání darů. Takový soubor informací pak může sloužit potenciálním voličům jako jeden ze zásadních faktorů, na základě kterého mohou posoudit, jestli si daný subjekt může zasloužit voličův hlas.
Pokud politický subjekt transparentní účet odmítá s odůvodněním, že by údaje mohli zneužít političtí konkurenti, je to podle vás legitimní argument?
Ne, tento argument v praxi nemůže obstát. Informace, které by subjekt v transparentním účtu zveřejnil, tedy výše darů, konkrétní dárci nebo celkové výdaje na kampaň, nejsou citlivé obchodní tajemství, které by konkurence mohla nějak zneužít. Naopak, subjekt, který transparentnost odmítá s odkazem na konkurenci, tím nepřímo přiznává, že se bojí spíš vlastních voličů než konkurentů. Jsou to právě voliči, ne soupeřící strany, kteří si díky zveřejněným informacím mohou udělat obrázek o tom, jak je kampaň skutečně vedená. Argumentace možným zneužitím konkurence je pak pro voliče určitou nápovědou o tom, jak by se daný subjekt mohl chovat po volbách na radnici.
Vidíte prostor pro změnu zákona, která by zvýšila transparentnost komunálních kampaní, ale zároveň nepřetížila malé obce a lokální kandidátky administrativou?
Prostor pro změnu tu zároveň je i není. Kampaně do zastupitelstev obcí nepovažuji za příliš transparentní. Zároveň si ale myslím, že jsme v současné chvíli na maximu toho, co nám fungování obcí v České republice dovolují. Pro zlepšení pravidel pro transparentnost by tak byla na místě celospolečenská debata o tom, jestli současné nastavení fungování obcí v Česku nepotřebuje revizi. A to by byla debata bez pochyby dlouhá a složitá.
Jaké minimum informací by podle vás měl každý kandidující subjekt dobrovolně zveřejnit, aby voličům umožnil základní kontrolu financování kampaně?
Těch informací, které považuji za normu ve vyspělých demokraciích je celá řada. Především by kandidující subjekt měl transparentně poskytovat informace o svých dárcích, ale i o svých výdajích na kampaň. Dále by měl zveřejnit seznam právnických i fyzických osob, které se na kampani podílejí. Bez pochyby by měl mít každý kandidující subjekt i politiku přijímání a vracení darů a tato politika musí být veřejně snadno dohledatelná. V neposlední řadě by pak subjekt měl transparentně informovat o tom, přes jaké komunikační kanály na sociálních sítích komunikuje se svými potenciálními voliči, a také by měl zveřejňovat seznam všech plánovaných i proběhlých akcí, které považuje za součást kampaně.
Penzum informací je to poměrně velké, nicméně vzhledem k tomu, že se kandidující subjekt snaží získat důvěru voličů, je na něm, do jaké míry chce o voliče zabojovat transparentností. A na druhou stranu volič by měl vždy zvážit transparentnost předvolební kampaně jako ukazatel toho, jak se subjekt bude chovat na radnici. Těžko lze očekávat, že subjekt, který v kampani nic nezveřejňuje, se na radnici bude chovat jinak.
Co by měl volič sledovat, pokud se chce před komunálními volbami rozhodovat nejen podle programu a osobností, ale také podle toho, kdo a jak kampaň financuje?
Především by se měl dívat na to, jestli takové informace vůbec dokáže najít a jestli jsou pro voliče srozumitelné. Pokud totiž kandidující subjekt informace zveřejňuje, ale nedá se v nich vyznat nebo jsou nicneříkající, typicky se jedná o nějakou Potěmkinovu vesnici. Zveřejněná informace se automaticky nerovná srozumitelná informace.
Děkuji za rozhovor.
Dominik Burdel
Rozhovor vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
