Strážit neznamená jen hlídat, nýbrž dávat pozor nejen na nás, ale i za nás

Někdy mám pocit, že strážníci zde nejsou od slova strážit, tedy dávat pozor, ale kvůli čemusi jinému. Za prvé, aby jim bylo spíláno, a za druhé, aby sklízeli vděk, jehož bývá jako šafránu. Tohle jsou dvě strany jedné policejní mince. Tábory odpůrců a obhájců mnohdy nevděčné strážnické profese spolu budou vést disputace imrvére.

Strážníci Petra Jurčová a Karel Karásek; foto: -TIK-

Pro odpověď si nakonec musí stejně dojít každý sám za sebe, bude-li mít štěstí.

V době vrcholící koronavirové krize – tuším, že to bylo někdy v lednu roku 2020 – jsem na Pražské ulici ve Znojmě před panelovým domem zaregistroval na venkovní rohoži spící ženu. Snažil jsem se na ni hlasitě mluvit. Nereagovala, nepravidelně dýchala, hlavu měla podloženou nákupní taškou. S ohledem na fakt, že bylo půl desáté večer a mrzlo, hrozilo prochladnutí, tudíž jsem vytočil číslo Městské policie. Strážníci dorazili za tři minuty, u bezvládné ženy zkontrolovali životní funkce, prohledali ji a dle dokladů i dvacetitisícové finanční hotovosti identifikovali, poněvadž věděli ihned, o koho jde.

„Ustele si zkrátka tam, kde ji to zrovna napadne,“ diagnostikoval jeden z mužů zákona.

Potom už následovala nezbytná policejní rutina, jaká bývá v takových případech standardní. Zdravotníci se objevili vzápětí. Opilá a blábolící dáma byla naložena do sanitky a transportována do špitálu. Zda skončila v brněnské protialkoholní záchytné stanici, mi známo není.

Komunikace se silně intoxikovanou trvala asi půl hodiny a nebyla to žádná legrace. Strážníci ovšem provedli nezbytné profesionální úkony s maximální možnou rychlostí i pečlivostí.

„Myslíte si, že téhle paní bude tento kotrmelec stačit?“ neudržel jsem svou zvědavost na uzdě.

„Ať vás to ani nenapadne, už jsme ji takhle ošetřovali nejednou,“ odvětili strážníci téměř unisono.

Na popisovaný incident vzpomínám často.

Někteří lidé přezdívají příslušníkům Městské policie zbytečňáci.

Nenabyl jsem ovšem dojmu, že by si to zasloužili.

Právě naopak.

Tehdy v noci na Pražské se objevili ve správnou chvíli na správném místě a možná oné ženě správným způsobem zachránili život.

Od té doby uplynulo ve zdejší policejní řece už hodně vody, leč problémy, s nimiž se musejí uniformovaní policisté dohlížející na pořádek ve městě potýkat, jsou stejné.

Ba ne, jsou horší.

Vyzpovídal jsem na tohle téma strážníka Karla Karáska, ale když jsem se o totéž snažil s okrskářkou Petrou Jurčovou, která má za sebou tříletou služební praxi, dopadl jsem jako sedláci u Chlumce.

„Stejně vám nemůžu nic říct,“ opáčila hned úvodem lakonicky, ale vzápětí se přece jen rozpovídala, že svého rozhodnutí zvolit si tohle zaměstnání nikdy nelitovala. „Lidé bývají často agresivní, a to i tehdy, kdy jim pokuta nehrozí. O to víc mě však potěší, když se najdou takoví, kteří uznají svou chybu a dokážou i poděkovat. Je jich ale málo,“ povzdechla si paní Jurčová.

„Po covidu byli lidé vyděšení, což možná ještě částečně přetrvává. A strach – jak známo – dynamizuje agresivitu. Na tom, jak se lidé chovají, se také podepisuje válka na Ukrajině, sociální nejistoty, inflace, jde zkrátka o celospolečenský trend, kdy je doba stále hektičtější a pro výkon strážnické služby náročnější. Pak se není moc co divit, že se tyto okolnosti podepisují na jejich chování,“ doplnil Karel Karásek.

Zajímalo mě, jestli vůbec nastávají okamžiky, které vyvolávají spíš úsměv než pohoršení.

„Stává se mi, že mě lidé oslovují slečno, což potěší, ale to tam raději nepište,“ požádala Petra Jurčová a jedním dechem dodala, že zůstává příjemné, když se příslušníci Městské policie neomezují jenom na pokuty, ale pomohou radou všem, kteří se ocitnou v bezradné situaci.

Jak náročné je šlapat okrskem osm hodin denně za každého počasí?

„Zvykla jsem si,“ opáčila s úsměvem, „ale když jsem hodně unavená, jdu si zaběhat. Pomáhá to.“

Existuje velký rozdíl mezi noční a denní službou?

„Pokud se něco děje a my musíme zasahovat,“ navázal Karel Karásek, „noc uběhne rychleji, nekonečné ale někdy zůstává, když musíme případ čtyři hodiny sepisovat. Výhodou však na druhou stranu je, že v nočních hodinách slouží dvoučlenné hlídky, zatímco okrskáři během dne vykonávají pochůzky sami.“

Obligátní záležitost, kterou občané často bouřlivě komentují, jsou Romové (před Listopadem Cikáni – pozn. autora).

Komunity, které jsou ve Znojmě problematické – jak jsem se dozvěděl –, však nejsou výhradně cikánské. Nespokojení občané totiž složitý a léta neřešený stav společenského zařazení Romů, který zatím úspěšně nevyřešilo jediné město v republice, často zjednodušují. Žádají jednoduchá řešení, která po ruce prozatím nejsou. Stěžují si na křičící cikány na náměstí a sami se jdou vykřičet na strážníky, aniž by čekali na jejich vysvětlující stanovisko.

S rámusem byly zkrátka maléry odjakživa.

Křik někdy zboří i hradby, ale křikem se nic postavit nedá. Tedy ani mezilidské vztahy.

Dobře proškolení strážníci to vědí, proto jsem je křičet na křičící nikdy neslyšel.

Na druhou stranu – jakkoli touto cvičenou komunikací získávají argumentační převahu nad hlučnou komunitou – jsem poněkud nahlodán názorem, třebaže mi jej strážníci Karel Karásek a Petra Jurčová ani slůvkem exaktně nepotvrdili, že křik ve specifických případech základem alespoň nějaké disciplíny přece jen občas bývá.

Vlastimil Mrva