Sluchátkem ve Vranově zní ukrajinština
Buď Laska je v ukrajinštině totéž jako naše vstřícné Prosím. Jestliže ovšem tato slova označují například vchod do veřejného prostoru, pak jde o jazykovou frázi, kterou lze volně přeložit jako Prosím, vejděte, jste vítáni. Příležitost vidět tento nápis mají obyvatelé a návštěvníci Vranova nad Dyjí, kde zve ke vstupu do nově otevřené restaurace bývalého Zámeckého hotelu, dnes Grandhotelu Sluchátko. Restaurace je to nevšední stejně jako její název. Speciality tam vaří a hosty obsluhují Ukrajinky, bývalé kadeřnice, úřednice, učitelky, které vyhnala z jejich vlasti válka. Neumějí sice česky, ale chovají se na profesionální úrovni. Jídelní lístek je česko-ukrajinský, takže s objednávkou jídel není problém.
„Saditěs,“ všímá si mě hned u vchodu mladá žena s modrou zástěrou a ukazuje na jeden z mála volných stolů. Spíše, než slovům rozumím jejímu vstřícnému úsměvu. Hned za mnou přicházejí v dobré náladě čtyři muži.
Od mladičkého - snad sedmnáctiletého číšníka, také v modré zástěře - chtějí něco k pití mimo menu, nemohou se ale domluvit. Chlapec nejistě tápe, pak na chvíli odběhne a přivádí na pomoc anglicky mluvící kolegyni. Ta za něj doplňuje objednávku. Pánové chtějí nealkoholické pivo. To za chvíli dostanou.
Všechno tu plyne v poklidu a ve znamení modré barvy, jedné z národních barev Ukrajiny. Nečekejte tady svíčkovou či knedlo vepřo zelo, ale varenyky, boršč či holubce. A k pití třeba chlebový kvas nebo medový likér. Lidé sem zvědavě chodí, neboť jsou zlákáni atmosférou, netradičním jídlem nebo i ze solidarity k uprchlíkům.
„Nečekal jsem na…
…začátku až tak velký zájem, hned první den jsme vydali přes sto padesát jídel. A to jsem holkám říkal, ať se nebojí, že zpočátku přijde jen pár zájemců,“ svěřuje se Tomáš Miška, provozní z gastronomické skupiny Lidi z Baru, která restauraci společně s Grandhotelem vlastní a provozuje.
„Přiznám se, že první noc před otevřením jsem spal málo. Vždy jsem si své spolupracovníky v kuchyni vybíral, teď ale přišli sami, pro takový provoz nezkušení, jenomže to dopadlo velmi dobře,“ vysvětluje.
Nápad rozjet tenhle podnik s ukrajinským personálem vznikl spontánně. Nejdřív tady v březnu ve zdejších ubytovacích prostorách našlo azyl přes sedmdesát Ukrajinců, převážně žen a dětí. Po prvotním šoku si lidé z Ukrajiny začali vařit tradiční národní jídla.
„Občas mě pozvali a mně to hrozně chutnalo,“ vysvětluje Tomáš Miška. „Samotné založení restaurace se pak vyloženě nabízelo samo.“
Ukrajinská kuchyně je hodně masitá, přičemž maso se hodně nakládá do vína, používá se často i kopr, ten jídlu dodává osobitou příchuť.
„Ze začátku jsem ho děvčatům vozil ze supermarketu. Nikdy nezapomenu, jak se upřímně smály, když poprvé uviděly tu ovadlou koprovou větvičku za třicet korun. Teď už máme jiné a kvalitní dodavatele. Jinak mně osobně z jejich kuchyně nejvíc chutnají jejich palačinky s masovou směsí, říkají jim mlynci.“
Číšnice Jana z Charkova, která mě před chvílí obsluhovala, má ze své národní kuchyně zase nejraději boršč. Doma pracovala jako kadeřnice, teď místo hřebenu bere do rukou talíře a poletuje mezi zákazníky. Snažím se od ní ještě zjistit, co jí chutná z českých jídel, ale moc těm jejím kulinářským termínům nerozumím. Až po chvíli připomíná nějaké jídlo z mouky. Že by knedlíky? „Ruhlíky, ruhlíky! Jsou super,“ rozzáří se jí oči.
Takže rohlíky.
Ukrajinská restaurace je ve Vranově otevřená zatím jen o víkendech, celodenní provoz se rozjede až o hlavní sezoně. „Do té doby se už všichni zapracují. Nemůžeme ale zas moc dlouhodobě plánovat. Možná budeme muset zareagovat na nějakou nenadálou situaci v souvislosti s válkou, nevíme, možná část personálu odejde. Teď jich tu pracuje přes dvacet a nemám strach, že by neměli v létě co dělat,“ upřesňuje mluvčí Michael Lapčík.
Nahlížím do kuchyně, děkuji za kaši z pohanky, co jsem si objednala. Byla moc dobrá! U sporáku míchá nakrájenou cibuli žena středního věku, bývalá úřednice. Určitě někdy myslí na muže, co na Ukrajině zůstal, trápí ji zbořené domy, mrtví a ranění, situace dětí na útěku, hrůzy konfliktu. Teď se ale usmívá, protože se cítí užitečná a může se pochlubit jídlem, které doma na Ukrajině vařila.
Alžběta Janíčková
