Rubáš nemá kapsy, nakonec si odneseme „jen“ svoji víru a skutky, říká Tomáš Kotrlý, teolog a výzkumník pohřebnictví

 ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D., sice pracuje jako vedoucí oddělení pohřebnictví na Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky, nicméně zvláštní dialog, který jsme spolu vedli, přímou souvztažnost s touto institucí veřejné moci nemá. Naše povídání je ovšem místně ukotveno, poněvadž vztah jmenovaného ke znojemskému regionu nezůstává pouze profesně formální. Jednak jeho maminka – známá básnířka a disidentka Ivanka Kotrlá – se narodila v Tasovicích, a zároveň pan Kotrlý (což tlumočím s velkou pokorou) bedlivě sleduje naši krchovšpacírovou rubriku, o níž se vyjádřil velmi pochvalně.

Aniž bychom tedy cokoliv plánovali, požádal jsem ho o takzvaný hřbitovní rozhovor. Svým způsobem je toto interview unikátní, poněvadž odhaluje tajemství věcí, o nichž se obecně neví anebo se spíš o nich nemluví. Navíc netradiční otázky i odpovědi odkrývají skutečnosti, o kterých většina lidí příliš vědět nechce.

O to víc redakci našeho listu nevšední téma zaujalo.

Pane Kotrlý, smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly – prohlásil svého času Shakespeare, jenž včera viděl dál, než vidíme my dnes. Jenomže mezi tou první a druhou kapitolou se nachází krátký, nicméně velmi důležitý a emočně dynamický časový úsek, který je onou nepříliš probádanou zemí nikoho, v níž se pohybujeme mlčky, natožpak abychom o ní halasně diskutovali. Smrt jsme zkrátka vystrčili za plentu. Zaslouží si vůbec paní Smrtka takové zacházení?

Jednoznačně nezaslouží. Nejsme zvyklí o ní mluvit. Smrt je dnes přitom součástí všech zpravodajských kanálů. Obklopuje nás a často šokuje okolnostmi, během kterých přichází. Pandemie připomněla, že smrt k životu patří. Tím více je dobře si opakovat jako mantru, že nikdo z nás není nesmrtelný, že rubáš nemá kapsy – a to, co si s sebou jednou vezmeme, není majetek ani postavení, ale pouze naše skutky.

Nevyhnutelnost smrti činí z dějin hřbitovů také dějiny smrti. Tabuizace smrti nám nehrozí, spíše její banalizace. Když ji bereme ne jako tečku za románem, ale jako spláchnutí.

Než nastane okamžik definitivního odchodu, ať už je člověk pochován do země, nebo krematován a rozptýlen či spočine v kolumbáriu, existují konkrétní právní pohřebnické předpisy?

Může to na první pohled vypadat jako úplná banalita, ale náš právní systém vytváří dostatečné podmínky pro to, abychom se ke všem, tedy také k opuštěným a k nikým neoplakávaným mrtvým chovali ohleduplně. Základní umrlčí intimita musí být zajištěna. Tato mezilidská důvěrnost se kupříkladu promítá do faktu, že rovněž lidé bez domova by měli být ukládáni do rakve s obutím, a pokud nejsou k dispozici lehké polobotky vyrobené z přírodních materiálů, tak by měli mít aspoň bavlněné návleky. Zůstává naší morální nutností, abychom s mrtvými nakládali tak, jako kdyby byli živí – ale nebyli při vědomí. Otázkou zůstává, zda všechny pohřební ústavy se tímto mravním narativem řídí.

Smutek je ale přece privátní kategorie, nebo se mýlím?

Mýlíte! Pozůstalí by neměli nad mrtvým řešit jeho chyby nebo se dohadovat třeba o pozůstalost. Podle jednoho talmudického traktátu mrtvý slyší vše, co se kolem něj říká, dokud není v zemi. Trvalou vztahovou ztrátu můžeme cítit i nad zcela neznámými lidmi, které známe jen z doslechu. Vzpomeňme na pohřeb duchovních či válečných vůdců, politiků nebo celebrit. Zároveň může jít o tragické události, které zasáhnou srdce a mysl ať už jednotlivců, ale také leckdy stovek i tisíců lidí, kteří zemřelé nikdy neviděli a neznali je. Ve své pozoruhodné knize, či spíše eseji Antigone’s Claim, se Judith Butlerová pokouší nalézt cestu pomocí truchlení, nebo spíše oplakávání.

Znamená to, že je nutné truchlit i za nepřítele?

Ano, také za toho, kdo stojí zcela jinde. Říká, že i ten, kdo je divný, může a musí být oplakáván, protože právě oplakáváním toho, kdo mě možná ohrožuje, si potvrzuji a připomínám křehkost života. Je to mnohem důležitější než naše životní mocné i bezmocné škatulkování. V tom jsme si politicky rovni, nikoli ve smrtelnosti, ale že jeden každý má právo, abychom ho my oplakávali. Nejen příbuzní, ale i my. S odchodem jednoho každého něco ztrácíme. Oplakávat musíme i zloduchy. Kvůli jiskře života. I darebák má v sobě jiskru života. A to je to, o co smrtí přicházíme. Neplatí tu morální ohledy. Zde je něco silnějšího, než je individualita a charakter. A tohle oplakáváme.

Jak v těchto souvislostech „dovedou plakat“ pohřební služby?

Zaměstnanec pohřební služby, zejména ten, kdo pro tělo přijede, by měl umět vyjádřit soustrast. Najít si rituál, kterým se snaží vyrovnat se skutečností smrti. Ten může s jistotou najít ve všech dobách a končinách. V pohřebních službách obecně očekáváme pietu a komunikaci s truchlícími více propracovanou. Zejména když zacházení…