Raritní muchomůrku ježohlavou ochutnat lze, ale jen pohledem

Obecně vzato si muchomůrky vůbec nezaslouží, aby z nich lidé měli strach, poněvadž jsou gastronomicky mimořádně návykové (autor tohoto článku ví, o čem mluví, neboť už sedmašedesát let přísahá na rod Amanita a hřib bez výčitek svědomí vymění za muchomůrku růžovku, která je podle něho chuťově daleko atraktivnější než jakýkoliv hřibovitý exemplář – pozn. redakce).

Muchomůrky však bezesporu vyzařují přece jen cosi neurčitě znepokojivého.

I mezi poučenými houbaři je totiž tato jejich schopnost vnímána jako potencionální nebezpečí. Dodnes v rámci republiky existují sběratelské oblasti (například na Telčsku), ve kterých je kupříkladu muchomůrka šedivka (Amanita spissa) s nedůvěrou obcházena obloukem, neboť je mylně zaměňována se svou jedovatou a halucinogenní tygrovanou sestrou (Amanita pantherina).

Ať už jsou muchomůrky jedlé, anebo nejedlé, jedno jim nelze upřít. Jsou…