Projděte pouze takovými dveřmi poezie, kterými lze uctivě nahlédnout, anebo jimi prásknout

Poezie je určena nemnohým, poněvadž ji nelze slabikářově diagnostikovat ani s literárním skalpelem v ruce. Když rozpitváte Sonety Williama Shakespeara, tak jen nemnozí v nich uslyší zřetelný rytmus jambického pentametru. Avšak ani takto trénovaní jedinci ještě nemají vyhráno. Poezie je totiž čarodějka plná snů, která zvládne hladit po duši, nebo ji na kusy trhat, a svůj škapulíř plný magie i zaklínadel si žárlivě střeží. Pokud tento axiom nehodláte vzít na vědomí, raději tuto tvrdohlavou dámu moc neprovokujte, neboť – jak známo – poezii nikdy neobjeví ten, jenž ji už dávno nechová v srdci.

Josef Novotný (patrně Znojmák, o němž mi biograficky není vůbec nic známo) napsal tři sbírky básní. Znojmia mia (2020) s pozoruhodnými ilustracemi vlastního syna, Panenství (2022) a Stvořidla (2024).

Vydal se do neprobádaných hlubin bolestivé sebereflexe, aniž by se ovšem staral o to (což je postup velice správný, ba dokonce chvályhodný), kterak si s tím poradí čtenář.

Na běžkách

Řadíš mě mezi doživotní jistoty

Stále nechceš uvěřit

že má stopa ve sněhu

na jaře roztaje

Pozastavovat se nad tím, že Novotného (anti)veršotepectví se nezdržuje zbytečnostmi, například interpunkcí, rytmickou stylizací anebo dokonce rýmy?

S touto odsudečnou kategorizací bych příliš nepospíchal, pamětliv Jeana Cocteaua: Opravdový básník se málo stará o poezii. Zahradník svoje růže taky neparfémuje…

Jak rád

Do kina Hraničář

S tátou

za ruku

Laurel a Hardy

Smutný smích

veselý stesk

Jsou dávno pryč

Ani ti dva už nežijí.

O poezii bylo napsáno tolik, že vršení dalších slov by bylo stejné, jako nosit dříví do lesa. Jenomže čas od času se přece jen objeví někdo, jemuž je lhostejný jakýkoliv transport kamkoliv, tím méně ten do lesa.

Heinrich Heine, německý spisovatel, řekl: K poezii vždy patří trošku bláznovství.

A já bych dodal, že také pořádná porce tajemství, které vždy končí otázkou: Jak tohle ten básník, sakra, myslel?

Možná, že kdybychom pokaždé nalezli odpověď, rázem by všichni básníci spolu se svými čtenáři umřeli nudou.

Tady jsem zestárnul

Vítr zvedá prach

a mísí jej s oparem

Řeka dole se změnila

v pokladnici záblesků

Jsi mi stále dražší

mé město

Alespoň ještě jednou

moci se narodit.

Jestliže se mě zeptáte, jaká je Novotného poezie, musím vám odpovědět, že nevím. Pokud bychom ale byli schopni oslovit samotnou poezii, jaký je pan Novotný, zcela určitě by nám odpověděla.

Otázkou ovšem zůstává, zdali by chtěla.

Třeba by si však stála za svým, když by skálopevně tvrdila, že je křehká, takřka neuchopitelná, svízelně vysvětlitelná a trochu-příliš zahleděná do svého neprozkoumaného – a neprozkoumatelného – nitra. A jako každá správná ženská by dodala, že není určena těm, kteří by o ní sebeméně pochybovali.

Oscar Wilde byl přesvědčen, že veškerá špatná poezie pramení z upřímných pocitů.

Měl pan Prostořeký – nedejpámbu – na mysli, že poezií dobrou naopak cloumá neupřímnost?

Vlastimil Mrva