Primáš Jiří Ludvík: Hrát do osmdesáti jako Olympic? Dobrá výzva!

Kdysi dávno… I tak by mohlo začínat pohádkové vyprávění o čtyřicetileté historii populární Cimbálové muziky Antonína Stehlíka. Těch čtyřicet let ale pohádkou nebylo. Vedle úspěchů podložených poctivou prací a doprovázených potleskem nadšených posluchačů u nás i ve světě dolehlo na soubor i několik krizí.

Začalo to ve školním roce 1983/84, kdy pod hlavičkou znojemské lidové školy umění vznikla dětská cimbálka Polaječka – odvozenina od známé cimbálové muziky dospělých Polajka. Zakladatelem a primášem nového souboru byl Antonín Stehlík, houslista a obětavý učitel houslové hry. Jenže čas plynul a členové souboru vyrostli, z dětí se stali dospělí. Vyrostl také jeho syn Antonín Stehlík mladší, aktivní hráč souboru. A léta postupně nabýval i současný primáš Jiří Ludvík, spoluzakladatel a prezident Hudebního festivalu Znojmo. Jak na to všechno s odstupem let oba vzpomínají? Pozvala jsem je k dvojrozhovoru.

Vybavujete si své úplně první veřejné vystoupení v cimbálce?

Antonín Stehlík mladší: Přesně ne. My se museli nejdřív postupně rozehrát, abychom vůbec něco uměli. Naše úplně první vystoupení ale asi bylo pro rodiče přímo v hudební škole, v sále, kde je dnes rytmika. Zkoušeli jsme v tom stejném patře, od schodiště vpravo při vstupu, tam měl taťka třídu. Od zdi jsme odsunuli cimbál a stoupli si kolem něj. Nevím, zda jednu či dvě vyučovací hodiny, ale pravidelně každý týden. Bylo nás tehdy dohromady tak deset. Táta jako každý učitel věděl, že když budou jeho žáci vystupovat, budou je zkoušky víc bavit. V mém případě ale nechtěl, abych hrál na housle, možná kvůli tomu, že jsem měl své limity.

Řekl, že mám velkou ruku a prsty a bude lepší, když si stoupnu za basu. Dobře udělal.

Jiří Ludvík: Svou premiéru u cimbálky si pamatuju přesně. Poprvé jsem s nimi…

…hrál v roce 1995 při otevření salonu SEAT dole v Šaldorfu. Přišel za mnou tehdy Luboš Pokorný z bývalé Polaječky a oslovil mě, že by se jim hodil další houslista.

To už bylo v době, kdy měl pan Stehlík vážné zdravotní problémy.

A. Stehlík: V prosinci 1995 šel na první náročnou operaci. Nemoc se u něj poprvé objevila už před tím v listopadu. Jak mi později vyprávěl jeho kamarád, jel s ním tehdy na národní výstavu do Nitry, oba jako posuzovatelé na výstavu králíků, táta se totiž od revoluce vrhl na soukromé podnikání v zemědělství a chov těchto domácích zvířat byl jeho velkým koníčkem. Převzal jsem to potom po něm, ale to jsem odbočil. Při té cestě na Slovensko si stěžoval, že mu není zrovna dobře a je nějaký nastydlý. No a z té rýmečky se vyklubal nález. V následujícím roce v květnu jsme ho dostali ještě na jednu akci, ale to už s ním nebylo vůbec dobré. A pak to šlo rapidně dolů. Zemřel v září roku 1996. Věděli jsme už, že to přijde a mysleli, že jsme připraveni. Ale na to se připravit nedá.

Jaký byl učitel?

J. Ludvík: Laskavý, charismatický, určitě ne přísný.

A. Stehlík: Vždycky na něj vzpomínám a budu vzpomínat jen v dobrém. Sestra a já jsme měli v cimbálce proti ostatním nevýhodu, na nás přísný být musel. Někdy jsem se proto cítil ukřivděný. Když se něco provedlo, vždycky jsem za to mohl já.

J. Ludvík: Ale ono to tak bylo. Ty jsi vždycky trochu zlobil.

Pro cimbálku musel být odchod jejího zakladatele velkou ránou.

J. Ludvík: Pamatuju, jak jsme tenkrát hrozně smutní seděli a řešili, co dál. Bylo jasné, že on s námi už hrát nikdy nebude. Chtěli jsme ale dokázat, že fungujeme. Vedení převzal Luboš Pokorný a začal primovat. Napadlo nás udělat nějaký velký projekt. Takže jsme připravili a uskutečnili první vánoční koncert ve znojemském kostele svatého Mikuláše, dneska už slavný a tradiční. Hned poprvé přišlo strašně moc lidí.

A. Stehlík: Nás to tehdy brutálně nakoplo, řekli jsme si, že jedeme dál, jde to. A odchod táty jsme pak zvládli. Myslím, stejně jako moje setra Martina, že když se nám něco povede, tak má taťka tam nahoře radost. A velkou radost měla a má i mamka.  Že jsme to nevzdali a pokračujeme. Vlastně z toho žije pořád.

J. Ludvík: Ten jeho duch minimálně přetrvává, ten jeho odkaz, který je pro nás velkým závazkem. Cimbálku založil a my jsme pouze ti, co ji vedou dál.

Museli jste kromě téhle krize řešit i nějakou jinou?

A. Stehlík: Jirko, nevím, jestli mě opravíš, ale měli jsme před tím ještě jednu. Jde v podstatě o problém každé dětské muziky. Děti vyrostou a odejdou na střední a vysoké školy pryč ze Znojma. Když hraje v kapele sedm, osm lidí a čtyři odejdou, je to znát. Takové to předsevzetí, já budu na zkoušky jezdit, můžeme je mít o víkendu, se stejně nevyplní. Takže to byla ta naše první krize, část nás se zkrátka rozprchla do světa a my nevěděli, co dál. Mluvím o začátku devadesátých let.

J. Ludvík: V té době, co vím, tvůj taťka začal taky hospodařit, skončil v hudebce a dal se na soukromé podnikání. 

A. Stehlík: Ve Znojmě z cimbálek hrála v tu dobu jen Polajka, ale to byli už dávno dospělí muzikanti, pro nás strašně staří, jako jsme teď pro děcka my.

J. Ludvík: Právě. Já si jinak žádnou další krizi nevybavuji. Jen tuhle. Že už jsme staří a nemocní, to je v nadsázce pravda, nemládneme, síly ubývají. Máme také každý další zájmy, chodíme do zaměstnání. Jenže cimbálka se nedá dělat bez velkého nasazení, bez takových osmdesáti koncertů za rok. Je to prostě regulérní dřina. Když jsme hráli během nedávného covidu méně, celkem jsem byl rád. Jenže na druhou stranu, já paradoxně chodím do cimbálovky i odpočívat. Prostě vypnu, hraji, zpívám, dám si dvě deci, úplně jinačí práce, než jakou dělám ve škole nebo při organizaci festivalu.

A. Stehlík: Víte, já si prožil také jedno složité onemocnění. Hudba mi hrozně pomáhá. Měl jsem skoro roční pauzu a jak já se těšil, až si zase zahraju! Jen nejsem pořád v tom stavu, že bych zvládl začít hrát v osm večer a skončit ve dvě ráno. To prostě už tělo nedá. I tak jsem muzice hrozně vděčný.

Jak často zkoušíte?

J. Ludvík: Pravidelně už ne. Dneska jsme prostě lidová muzika, co příliš necvičí, ale hraje, co nabrala. Zkoušíme jen před vystoupením a pokud máme před sebou nějaký speciální projekt. Ten nás pokaždé nakopne, posune a udrží v kvalitě. Připravujeme se i na každý vánoční koncert. Jen co si tak vybavuji, abych se pochlubil, na našich veřejných vystoupeních účinkovali jako hosté třeba Jarmila Šuláková nebo Cimbal Classic, Martin Hrbáč, Pavel Šporcl, hráli jsme i Václavu Havlovi na Pražském hradě. Teď se zase mimořádně připravujeme na vystoupení připomínající 40. výročí založení našeho souboru.

Dovedete si představit, že budete hrát v osmdesáti stejně jako Olympic?

J. Ludvík: No, je to celkem výzva, řekl bych. Ještě dalších čtyřicet? Cimbálka bude, otázkou zůstává, v jaké sestavě. O tom jsem přesvědčen. Je důležité připomenout, že jí prošlo už zhruba padesát členů a že máme i své stálé hosty, kteří fungují jako alternativa, každého z nás mohou zastoupit. Všem těm patří dík, že stále hrajeme, že jsme zůstali. Pracujeme pro další generaci. Ve Znojmě tak máme pokračovatele, postupně vzniklo několik dalších dětských cimbálek, co dál aktivně hrají. Z toho mám největší radost.

 Otázka na tělo. Byl by vůbec Hudební festival Znojmo, nebýt cimbálovky Antonína Stehlíka?

J. Ludvík: Komunita, která se kolem ní vytvořila, byla rozhodně pro vznik festivalu velmi důležitá. Martina, sestra Tondy, nyní Preissová, co v cimbálce zpívala, byla provdaná za dirigenta Romana Válka. Ten je dnes uměleckým ředitelem Hudebního festivalu. Já se s ním díky tomu seznámil a začali jsme společně plánovat a pracovat. Takže asi ano, asi by Hudební festival Znojmo nebyl. Nebo by určitě nebyl v dnešní podobě.

A. Stehlík: Stoprocentně. Nebýt cimbálovky Antonína Stehlíka, není ani festival. Ale jak znám Jirku Ludvíka, vymyslel by něco jiného.

Přijde na koncert k čtyřicátinám také vaše sestra?

A. Stehlík: Bohužel se omlouvá. Má derniéru ve hře Maryša v Národním divadle a její role se nedá alternovat. Ale před deseti lety – při třicátém výročí – náš koncert moderovala. Tenkrát jsem se za tou basou rozbrečel. Přečetla totiž jako překvapení takový imaginární dopis tatínkovi, co by napsala, kdyby žil. Poprosili jsme ji, aby mu aspoň napsala znovu…

J. Ludvík: Koncert bude netradiční a zavzpomínáme i jinak. Budeme hrát v pátek 31. května v hradebním pásmu. Na oslavu výročí jsme pozvali vzácné hosty v čele s legendárním horňáckým primášem Martinem Hrbáčem. Přijdou i další gratulanti z řad těch nejlepších muzikantů a folklorních osobností.

Jsou ještě vůbec vstupenky?

J. Ludvík: Nebojte. Máme jich neomezené množství. Přijďte!

Děkuji za rozhovor.

Alžběta Janíčková