Podvečerní bloudění strnule temnými Rudlicemi

Když jsem ve středu minulého týdne ve smrákajícím se odpoledni na opuštěném malém rynku v Rudlicích stanul před útulnou kapličkou, došlo mi, že od smutného rozpoložení mi Jan Nepomucký nepomůže. Vkusně vyšňořený svatostánek – zasvěcený právě tomuto knězi – mlčenlivě shlížel na drzého vetřelce, který jej vyrušil z nehybného rozjímání. Černobíle prokroucené břízy obepínající prostor kolem mlčky braly veškerou naději, že bych mohl narazit na živou bytost…

Nerudné Rudlice, pomyslel jsem si s úšklebkem.

Jenomže jsem se ve svém příkrém soudu unáhlil, neboť vzápětí se mi na tváři rozhostil úsměv. Slitovala se nade mnou postarší dobrá duše, která mě s džípíeskovou přesností ochotně navigovala, jak se dostanu k obecnímu úřadu, po němž jsem marně pátral a kmital obcí tak bezradně jako vodoměrka.

Rudlice jsou sice malé, ale pro cizince prokroucené jako ono březové větvoví svírající tamní kapličku. Abych se bez ostychu přiznal hned, dopřál jsem si takzvanou rudlickou pětku alias pětikilometrovou jízdu tam a zpátky, než jsem konečně zaparkoval před úřadem prvního muže Rudlic, jehož jsem v životě neviděl.

Jenomže jsem o něm dost slyšel.

Bohuslav Klouda se jmenuje.

Pokud mne paměť neklame, tak ve…