Plakal jsem, Ukrajinu a Rusko vidím jako bratra a sestru, říká Maxim Bojko

Do poslední chvíle věřil, že se dá válce na Ukrajině zabránit. Že zdravý rozum zvítězí. Ještě když vjely ruské tanky v úterý do Doněcka, stále doufal. Lze to pochopit. Veterinář Maxim Bojko je národností Ukrajinec, ale vyrostl a studoval v Moskvě. Je tedy doma všude, v obou státech. A také u nás, v Česku, ve Znojmě, kde se profesně usadil a založil novou rodinu. V jeho ordinaci na Tovární ulici jsem ho navštívila v úterý odpoledne jen pár hodin před tím, než ze středy na čtvrtek vypukla skutečná válka a agentury začaly hlásit první padlé.

Pane doktore, jaké jste měl pocity, když jste poprvé slyšel, že jsou na Ukrajině ruské tanky?

Chcete to slyšet? Plakal jsem, zeptejte se ženy, jak jsem plakal. Pro mě je zásadní zachovat mír v celém světě už proto, že jsem věřící. Chci, aby neumírali lidé. Tu válku je třeba zastavit. Za jakoukoliv cenu, protože slza jednoho dítěte, kterému se nevrátí táta z fronty, nestojí za žádný kus půdy. Jedno, z jaké strany. Je to pro mě hrozně bolestivé téma. Co víc na to říct.

Za koho se považujete? Za Rusa, nebo za Ukrajince?

Narodil jsem se v Moskvě, ale jsem Ukrajinec a jsem na to - a vždy budu - hrdý. Na Ukrajině v Zakarpatské oblasti se narodila moje máma, táta u Kyjeva. Ale ukrajinsky neumím, jen pár slov, protože v Moskvě se v ukrajinštině studovat nedalo, spíš bych řekl nesmělo. Přitom kdysi byl můj sen umět ukrajinsky. V Moskvě mám stále ještě syna…