Padesátá léta se mohou klidně vrátit, myslí si pamětnice Marie Zifčáková

Pojďme na návštěvu za paní Marií Zifčákovou, rozenou Kábelovou, z Horních Dubňan. Obce na samém okraji znojemského regionu v těsném sousedství s Krajem Vysočina. Dříve se tu lidé ještě nezamykali, střechy chránily došky ze slámy a děti neoslovovaly dospělé „paní“ a „pane“, ale „tetó“ a „strejdo“. Ona si to ještě pamatuje. Narodila za války v roce 1942. Tvrdí, že jsou povolanější, kteří by měli mluvit do novin, ale já si to nemyslím. Zná spoustu zajímavých historek z minulosti, a hlavně díky své sečtělosti, zkušenostem a přirozené inteligenci má velmi zajímavé názory. Takto si představuji moudré stáří.

Bydlíte v Horních Dubňanech v domě s krásnou fasádou, vypadá jako nový. Člověk by nevěřil, že tady žije vaše rodina už hodně dlouho.

Ale on se hodně přestavoval. Nejstarší můj předek, o kterém vím, že tady bydlel, se jmenoval Georg Kábela. Jeho syn Jakub se podruhé oženil v 57 letech s devatenáctiletou Františkou Trávníčkovou a měli čtyři syny. Když nebylo v neděli maso, býval ochoten jít ho koupit až do Mohelna pěšky. Na to si prý potrpěl. To je zajímavý příběh. Vážil si toho, že má novou rodinu, protože mu předtím zemřela brzy po sobě dcera a pak první manželka, možná žalem. A jeho druhá žena byla ráda, že je paní na statku, i když pracovat musela, život býval velká dřina. No, ale tohle vše má zajímavou spojitost. Můj dědeček Jan Kábela, toho si už pamatuji, také ovdověl a také se znovu oženil a měl čtyři syny. Hrával ve vesnické kapele a svou novou manželku si však vzal ve čtyřiceti a byla od něj mladší už jen o sedmnáct let. Pocházela z velmi dobře situované rodiny, a když děda dělal tady v Dubňanech starostu, říkalo se o ní, že starostou je vlastně ona.

 Tohle znáte většinou z vyprávění, ale vybavujete si něco sama z raného dětství, kdy byla válka?

Osvobození. Muselo to probíhat hodně emotivně. Když tudy projížděly tanky, drnčely u nás tabulky v oknech. Ještě předtím byl nálet a rychle jsme utíkali do krytu. Vybavuji si, jak si děda nestačil nazout druhou botu a držel ji při běhu v ruce. Schovali jsme se ve sklepě, v kolébce tam ležela moje sestra. Maminku střepina ranila do nohy a ošetřovala ji ruská doktorka. A jako dnes vidím, jak z jednoho vojenského auta vytekl olej a zůstala po něm louže. Stála jsem u ní a dlouho si ji prohlížela. Takže něco mi v paměti uvízlo. Otec nám později hodně vyprávěl o vojně, býval u dělostřelectva. Taky o Němcích, kteří při mobilizaci chodili v bílých punčochách, hajlovali, a o jednom…