My, Rusové, umíme vyrábět spíš rakety než výrobky pro vlastní děti

Andrej je Rus narozený v Moskvě, v České republice pracuje jako programátor. Se svou ženou, také Ruskou, žije u nás už patnáct let, z toho šest roků v jedné malé vesnici u Znojma. Seznámila jsem se s ním v hale charitního centra pomoci pro ukrajinské běžence na Dvořákově ulici. Chodí sem jako dobrovolník a ženám i dětem, co utekly před válkou, radí, překládá a nabízí oblečení a jídlo. Jeho krajané přitom ničí ukrajinská města a zabíjejí jejich otce, manžele a bratry. Zapůsobil na mě velkou bezprostředností, vitalitou a empatií. Druhý den jsem za ním přišla do charitního centra znovu, na domluvený rozhovor, našla jsem ale někoho úplně jiného. Smutného a zdrceného člověka.

Co se vám stalo, Andreji? Včera jste byl tak nakažlivě optimistický.

V noci k nám se dvěma psy a jedním morčetem dorazila příbuzná z Nikolajeva na Ukrajině. Celou noc jsme si povídali a jsem z toho úplně rozhozený. Líčila mně, co se tam děje, v jak hrozných válečných podmínkách teď lidé žijí, jak vojáci střílejí do dětí. Po příjezdu do Znojma jí sice nabídli, že může bydlet v jednom místním penzionu, ale jezdí sem teď z Ukrajiny hodně dalších, kteří tu nikoho neznají, tak jsme ji raději ubytovali u nás. Manželka je bohužel alergická na zvířata, nějak to ale uděláme.

Jak jste se dostal před lety z Moskvy až k nám do Znojma?

Pracovali jsme se ženou v jedné mezinárodní firmě zabývající se výrobou zdravotnických potřeb. Nejdřív jsme bydleli v Ostravě, pak nás posunuli sem a my se nakonec rozhodli zůstat. Je tu klid, příroda, mým koníčkem je zahrada. Je to vážně velikánský rozdíl proti Moskvě, kde v zastavěné části žije patnáct milionů obyvatel.

Zaznamenal jste problém s tím, že jste Rus? Vyčítal vám to někdo?

Nic takového. Nezaznamenali to ani moji ruští kolegové, co žijí různě po Evropě. Teď za války je ale přece jen jiná situace. Například známí mi psali, že je v Itálii odmítli v restauraci obsloužit. Chtěli po nich pas, a když byl ruský, museli odejít.