Michaela Michalcová, indiánka od Dyje se srdcem v Jižní Americe

Jednosměrná letenka, batoh na zádech a odvaha řídit se intuicí. Tak začal příběh Michaely Michalcové, která dnes žije ve Vrbovci, ale jako průvodkyně provází cestovatele po nejkrásnějších místech Jižní Ameriky. V rozhovoru vzpomíná na své argentinské kořeny, vypráví o osudovém Islandu, lásce k Patagonii i Peru a prozrazuje, proč věří, že ty nejsilnější zážitky přicházejí tehdy, když cestujeme bez očekávání.

Míšo, máte za sebou tisíce kilometrů na cestách. Jak se z nadšené cestovatelky stala průvodkyně?

Konkrétně v mém případě by se dalo říci, že náhodou. Ty ale nejsou, takže si přesně vybavuju noc, kdy jsem nemohla spát a při surfování na netu jsem narazila na inzerát cestovky, která hledala průvodce do Jižní Ameriky. Protože jsem tou dobou byla zrovna někde na hostelu v Peru, za sebou měla nějakých deset měsíců sólo cestování s batohem od Ohňové země po Cuzco, napadlo mě, že to zkusím, ale nic jsem od toho nečekala. Ráno jsem se vzbudila a v mailu byla na můj odvážný motivační dopis ještě odvážnější odpověď: „Míšo, ja bych vás chtěl na zájezd do Patagonie!“ Za šest týdnů jsem na letišti vyzvedávala skupinku prvních klientů. Průvodcem se ale člověk stává až časem. Jsou i tací, kteří mají ten dar shůry, pro nás ostatní je to proces a řemeslo, kterému je třeba se naučit. Je to mozaika složená z mnoha dílků. Osobnostní předpoklady, jazyk, znalosti reálií a hlavně, podle mého názoru, vášeň pro zemi, kterou provázím a schopnost tohle nadšení přenést na klienty. Znám svoje silné stránky i ty slabé. A jsem vděčná nejen za neskutečnou odvahu mého prvního šéfa, který mi dal obrovskou důvěru, hodil mě do vody a věřil, že se neutopím, ale taky každé skupince, se kterou se můžu posunout zase o kus dál. 

Ve vašem životě hraje zvláštní roli Argentina. Odkud se vzalo pouto k této zemi?

Toulavé boty a pocit, že nikde nejsem úplně doma, jsem měla asi odjakživa. Moje babička se navíc narodila v Argentině československým rodičům, kteří tam odešli v meziválečném období, stejně jako miliony dalších Evropanů. Představte si, jak je Argentina obrovská, je velká jako Evropa a podíl neobhospodařované půdy byl v té době enormní, proto argentinská vláda přijímala cizince, kterým nabídla půdu a místo pro život s tou podmínkou, že tam budou pracovat. Můj praděda tak v jedné ze severních provincií založil nejen farmu, ale i rodinu se čtyřmi dětmi, mezi nimi byla I moje babička Jiřina, španělsky jí říkali Georgina. Po smrti mojí prababičky se praděda vrátil do Evropy a děti vzal do své vlasti s sebou, ty šly do absolutně cizího prostředí, ve kterém nebyly a nemohly být doma. Myslím, že tenhle vibe (vyzařovní – pozn. redakce) si s sebou nesu. A co je zajímavé, relativně nedávno jsem poznala jednu svoji sestřenici, vnučku od babiččiny sestry. Jsme zhruba stejně staré, potkaly jsme se v Kolumbii a zjistily, že to máme úplně stejně. Obě nás to táhne do Jižní Ameriky a obě máme pocit, že jsme doma všude a vlastně tak trochu nikde. 

Momentálně je vaším reálným domovem ale Vrbovec, viďte?

Momentálně žiju ve Vrbovci, kde se, díky či kvůli smutné kapitole naší historie spojily obě větve mojí rodiny. Do „uvolněných”, a to říkám s opravdu velkými uvozovkami, nemovitostí po Němcích přišla jak rodina argentinské babičky, tak slovenského dědy i druhá části rodiny z Valašska. Já jsem ve Vrbovci bydlela do té doby, než jsem…