Měsíc v Austrálii? Tohle nebyla dovolená. To byla zkušenost, která mě změnila...

Jaké to je odletět na druhý konec světa a na měsíc tam opravdu žít? Nejen cestovat, ale stát se na chvíli součástí úplně jiného světa? O tom jsme si povídali s Robertem Kneblem – dobrodruhem, cestovatelem a člověkem, který si jde za svými sny... 

Roberte, navštívil jste už přes 20 zemí na světě. Proč nyní zrovna Austrálie?

Austrálie byla pro mě dlouhodobě sen. Rád bych do té doby, než půjdu do důchodu, navštívil ideálně všechny kontinenty a v každém z těchto kontinentů být minimálně půl měsíce v některém z jeho státu. A najednou přišla příležitost a odměna od jedné světové transformační koučky, s kterou jsem v daném roce spolupracoval a za odměnu mohl být zdarma ubytován na Gold Coast a já si řekl – proč ne teď? Končíme jeden pracovní projekt a možná se nebude už nikdy tato příležitost opakovat. Už jsem měl za sebou třeba měsíc v Japonsku, ale Austrálie je úplně jiný level. Je to opravdu druhý konec světa. 

Vy jste tam ale nebyl jako klasický turista, že?

Právě že vůbec. To byl ten největší rozdíl. Nebyl jsem tam na týden v hotelu. Bydlel jsem na Gold Coast v 11. patře mrakodrapu, v krásném apartmánu – a paradoxně mě to ubytování stálo nula korun. To je mimochodem taky příběh, o kterém budu na besedě mluvit. Co vše jsem měl zdarma a kolik mě to nakonec vše stálo se také diváci dozví na besedě, kterou plánuji 5. května od 17:00 v Dolním sálu ve Znojemské Besedě na Masarykově nám. 22. Každé ráno jsem se probouzel s výhledem na oceán. Večer západy slunce, které si ani člověk v duchu neumš představit, dokud je nezažije. A tři zastávky tramvají ode mě? Nejvyšší mrakodrap Austrálie – známý jako Q1.

Co byl pro vás nejsilnější zážitek?

Těch momentů bylo strašně moc. Ale když to vezmu – let helikoptérou nad oceánem a kolem těch mrakodrapů… to je něco, co se vryje do paměti navždy. Pak národní parky. Vodopády, džungle, klid… tam máš pocit, že se svět fakt zastavil. A úplně jiný moment – krmit klokana z ruky nebo stát vedle stáda klokanů ve volné přírodě. To není zoo. To je realita. A koaly… ty jsou přesně tak klidné, jak si je představuješ. Delfíní show v Sea Worldu nebo delfíni ve volné přírodě v oceánu. Obojí byl pro mne silný zážitek.

Zmínil jste i kontrasty. Co tím myslíte?

Austrálie není jen „wow“. Je to i realita. Na jedné straně Sea World – delfíni, žraloci, rejnoci, delfíní show… taková čistá radost, vrátíš se do dětství. A pak Sydney. Stojíš u Opery, na ikonickém místě, které zná celý svět. A jdeš na Bondi Beach – místo, kde se nedávno střílelo. A dnes? Plno turistů, život jede dál. Ten kontrast je silný. Ale nechci vše prozrazovat, ať se posluchači dozví více na přednášce. 

Byl moment, kdy jste si řekl: „Tohle je extrém“?

Jo, 42 stupňů na pláži. Stojíš tam, slunce pálí, všude oceán… a najednou si uvědomíš, že tohle už není dovolená. A že se pečeš jak na grilu. Tohle je zkušenost. Ale na cestě bylo těch extrémů více. Ovšem je to něco, co tě formuje.

Co vám ten měsíc v Austrálii dal?

Uvědomění či spíše potvrzení, že hranice máme hlavně v hlavě. Že když si dovolíš udělat krok mimo komfortní zónu, začne se dít něco úplně jiného. A že sny nejsou od toho, aby zůstaly sny, ale staly se realitou a příjemnou vzpomínkou. 

Co si lidé odnesou z vaší besedy?

Nebude to jen o cestování. Jasně, budou tam fotky, videa, zážitky. Ale hlavně chci, aby si z toho každý odnesl jednu myšlenku: „Co kdybych to zkusil taky?“ Protože možná ten večer bude pro někoho ten moment, kdy si řekne: „Teď je řada na mně.“ A jestli vyjede jen někde v Česku nebo po Evropě nebo dál, už jen na konkrétním člověku. Rád bych lidi inspiroval a motivoval k cestování. 

A poslední otázka – kam dál?

(smích) To je dobrá otázka. Svět je velký… a já mám pocit, že teprve začínám. Na konci ledna jsem přiletěl z Austrálie a ještě jsem byl několik dní v  Londýně, pak jsem v únoru byl v olympijském Českém domě v Miláně, kde jsem navštívil Itálii právě v době zimních olympijských her se svým synem Davidem, v březnu jsem navštěvoval místa v Česku, v dubnu jsem byl pro změnu s mým prvorozeným synem a jeho přítelkyní v Rakousku, kde jsme byli v Alpách, ale navštívili i různá jezera, soutěsku či krásné město Halstatt. V květnu mě čeká kvalifikace na Mistrovství České republiky v autostopu a v červnu doufejme hlavní závod do Rumunska k Černému moři. Někde v mezičase chystám ještě jedno velké překvapení, o kterém se brzy lidé dozví, pokud sledují můj FB profil. Takže do poloviny roku je o cesty postaráno. V druhé polovině roku mám také nějaké plány, ale ty budu sdělovat na přednášce. 

Roberte, díky za vaše vyprávění.

Libor Duchoň