Kterak Rudolf Křesťan učil Znojemsko nebát se být zvědavé…

Miroslav Horníček kdysi dávno napsal, že Rudolf Křesťan – nazírán očima obézního staříka – je neslušně mladý a neslušně dlouhý. A já bych nyní dodal, že byl vždycky, a to zaplaťpámbu, také neslušně zvědavý… Žel, musel jsem použít perfekta, neboť minulý čtvrtek král českého mimochodníku ve svých třiaosmdesáti letech odešel chodníkem slávy tam, kde už na něj čekají Karlové Čapek s Poláčkem či Art Buchwald…

foto­: neveřejný archiv -RK-

Možná i Neruda vyhlíží, až dorazí Ruda.

(Zatím o něm jen slyšel, ale ví, že ho v počtu napsaných fejetonů překabátil o několik set, když dosáhl magické hranice tří tisíc podčárníků…)

Rudolf Křesťan napsal minulý týden svoji vyprávěnku poslední, a pro mě osobně tu nejsmutnější, neboť zemřel jeden z literárních tatínků týdeníku Znojemsko.

Spolupracoval s naším listem už před Listopadem, aniž tušil, že začátkem devadesátých let vezme pod autorské perutě pravidelnou týdenní rubriku zpětného zrcátka, které pohotově odráželo, co se ve zdejším regionálním rybníku schumelilo.

Cenil jsem si jeho ochoty mimořádně, neboť jsem věděl. Věděl, leč stále nemohl uvěřit, že spisovatel jeho formátu přijme mou troufalou nabídku a stane se kmenovým dopisovatelem okresních novin…

Mimochem: Teprve teď mohu poprvé oficiálně prozradit, že pan Křesťan byl také naším utajovaným trumfem v rukávu, který v mnoha případech poradil erudovaností, když jsme se pohybovali na hraně žaloby či konformních „dobrých“ mravů: „Podezřelý je ten šéfredaktor, jenž se nikdy neocitl za plůtkem v soudní síni,“ řekl mi tenkrát a důrazně dodal, že každý novinář by měl být v první řadě zvědavý. Byl zkrátka typickým příkladem odvahy strčit nos i tam, kde po něm mohl dostat.

„Když jsem na vlastní kůži vyzkoušel účinky drogy LSD nebo co se stane s mou psychikou, pokud nebudu spát víc jak čtyři dny, a napsal o tom reportáže do Mladého světa, učinil jsem tak z čiré zvídavosti,“ poodhalil Ruda svůj reportérský fortel, aby mě – coby tehdejšího šéfredaktorského eléva – kormidloval užitečným směrem.

Ve Znojmě pobýval nejednou, například když pro Českou televizi točil pořad Nedělní ráno a zpovídal předlistopadového provokatéra Jana Šinogla a mořeplavce Slávka Jordána ze Strachotic anebo performera Luba Kristka z Podhradí.

Když Znojemsko zveřejnilo výbušný materiál o tom, jak přednosta okresního úřadu zpronevěřil pětadvacet tisíc darovaných šilinků, a na Rudově stole v Praze se text ocitl dřív, než vyšel v místě ostře sledované kauzy, prorocky opáčil: „To je vyhlášení války! Jestliže je ale sichr, co jste jako zvědaví investigativci vyslídili, tak do toho jděte na plnej céres, i kdybyste později byli donuceni sypat si popel na hlavu. Budete si však od okamžiku prohry sami sebe víc vážit…“

Pražské Rudolfinum (byt našeho legendárního fejetonopravce v jedenáctém patře na pražském sídlišti) osiřelo.

Osiřelo místo, které se stalo zhmotněním pořekadla, že zvědavost, pokud je opravdová, kráčí ruku v ruce s moudrostí.

Vlastimil Mrva