Když začnou vyprávět mlýnská kola, lidé by měli pokorně naslouchat

Kde jsou ty časy, kdy kolem Dyje klapala mlýnská kola a voněl čerstvě napečený chléb. Pracovalo se, slavilo i umíralo. Jenomže pak přišla válka, odsun německého obyvatelstva, noví čeští nájemci a nakonec spadla klec, které se říkalo železná. Mlýny zmizely a jejich místo obsadili pohraničníci, strážné věže a ostnaté dráty.

Bronislav Mikulášek

Právě tento téměř zapomenutý svět chce ve své připravované knize Vyprávění mlýnů z Podjí aneb Příběhy lidí, řeky a železné opony chce – alespoň knižně – znovu vzkřísit Bronislav Mikulášek. Nikoliv formou suché historické publikace, ale prostřednictvím povídek inspirovaných skutečnými událostmi, osudy lidí, archivními dokumenty a vzpomínkami. Také však svou představivostí, neboť jak on sám říká: Tam dole u řeky na mě promlouvá krajina a místa, kde žili lidé…

Pane Mikulášku, proč právě mlýny v Podyjí? Kde se ten nápad vzal?

Podyjí mám hluboko v srdci. Je to krajina, ke které mám velmi osobní vztah a do které se celý život rád vracím. Čím více jsem ji poznával, tím více mě fascinovalo, kolik příběhů se za její dnešní krásou skrývá. Když dnes přijdete do oblasti Devíti mlýnů, vidíte nádhernou řeku, lesy, skály, Šobes a několik pozůstatků staveb. Ale proč se tomu místu vlastně říká Devět mlýnů, když tam žádný mlýn nestojí? Kam se poděly? A hlavně – kam se poděli lidé, kteří v nich po generace žili? Co přišlo po nich? Jaký byl život pohraničníků, jejich věrných psů i roty? Právě tyto otázky a také jedna velmi stará a krásná veduta z roku 1679 stály na úplném začátku mého nápadu, pustit se do psaní.

Takže budete vyprávět o mlýnech, které semlely nejen mouku, ale i lidské osudy?

Přesně tak. Mlýny jsou pro mě především prostředkem, jak vyprávět o lidech. Nechtěl jsem sepisovat encyklopedii, ve které bude uvedeno, kdy byl který mlýn postaven, kdo jej vlastnil a kolik měl mlýnských kol. Samozřejmě i historická fakta v knize mají své místo, ale mnohem více mě zajímalo, jak se tam žilo? Co lidé milovali? Čeho se báli? Jaké vztahy měli mezi sebou? Jak vypadalo dětství uprostřed údolí Dyje? Jak se měnily mlynářské generace? Co asi prožívaly rodiny z mlýnů, když musely opustit své domovy? Proto jsem zvolil formu povídek. Chci, aby čtenář nevnímal jen letopočty, ale aby měl pocit, že na chvíli vstoupil do té doby a potkal lidi, kteří zde skutečně žili.

Jednou z velkých kapitol neopomenutelné historie Podyjí je konec německých mlynářských rodin.

Ano, a právě tato část byla pro mě velmi silná. Řada mlýnů byla po generace spojena s německy mluvícími rodinami. Po druhé světové válce ale přišel zásadní zlom a původní obyvatelé museli odejít. Jednalo se odsun. Najednou zde skončil svět, který se zde vytvářel stovky let. Zajímal mě ale také méně známý příběh toho, kdo přišel po nich. Do mlýnů totiž nejprve přicházely české rodiny, které si mlýny pronajímaly a platily nájem. Některé věřily, že zde začnou nový život. Jenže ani ony zde mnohdy nezůstaly dlouho. Politická situace se změnila, vzniklo přísně střežené hraniční pásmo a život v údolí dostal úplně jinou podobu.

A právě tady se příběh mlýnů propojuje se železnou oponou?

Právě tento kontrast mě na celém příběhu Podyjí fascinuje. Na stejném místě, kde ještě před několika desetiletími pobíhaly děti mlynářů a lidé přicházeli pro mouku nebo chleba, najednou stáli ozbrojení mladí muži, vedly zde drátěné zátarasy a existoval svět přísně střežené státní hranice. Podél celé naší západní hranice i v oblasti Devíti mlýnů skutečně vznikají roty Pohraniční stráže. Původní mlýny hraniční pásmo nepřežily. Vše bylo zničeno. Historické prameny a vzpomínky bývalých pohraničníků zachycují život na zdejší rotě od padesátých let až do konce režimu. 

Jak vnímáte samotné pohraničníky?

Snažím se především dívat na člověka. Mnozí z těch mladých kluků byli na základní vojenské službě. Bylo jim osmnáct, devatenáct let a ocitli se na dva roky v prostředí, které mělo svoje vlastní pravidla, hierarchii, strach i kamarádství. Mám svoji osobní zkušenost, ze které čerpám, neboť mezi lety 1985-1987, kdy jsem hrával hokej za místní klub SK Agropodnik Znojmo, jsem sloužil v Šatově. Některé příběhy, které píšu, jsem tedy prožil na vlastní kůži. Nechci z knihy dělat politický soud. Zajímají mě konkrétní lidské situace. Co prožíval mladý pohraničník během noční služby? Co se mu honilo hlavou, když se někdo pokusil překročit hranici? Jaké byly tehdejší psí smečky? Mazáctví a šikana, ale i přátelství na celý život. A na druhé straně – co musel prožívat člověk, který se rozhodl riskovat všechno a přes ostnaté dráty utéct? Právě střet těchto dvou lidských světů nabízí neuvěřitelně silné příběhy. Historické výzkumy ostatně ukazují, jak rozdílně stejné události dodnes vnímají bývalí pohraničníci a lidé, kteří železnou oponu zažili z druhé strany. 

Nakolik jsou povídky skutečné a nakolik jde o literární fikci?

Vycházím z některých skutečných jmen osob, míst, historických událostí, dokumentů, fotografií a dostupných svědectví. Ale mým cílem je vyprávět příběh. Historie například řekne, kdo mlýn vlastnil, kdy byl přestavěn nebo kdy zanikl. Ale už vám neřekne, co si ten člověk myslel, když večer seděl před mlýnem a díval se na Dyji. Dokumenty vám neprozradí lásky, trápení, rodinné vazby, strach i odloučení. A právě tam vstupuje literatura. Snažím se spojit historickou věrohodnost s příběhem tak, aby čtenář mohl minulost nejen poznat, ale také ji trochu prožít.

V knize budou také dobové fotografie a dokumenty?

To je část knihy, ze které mám velkou radost. Podařilo se shromáždit řadu originálních dobových fotografií, starých pohlednic a zajímavých dokumentů. Ty by však v knize úplně nevynikly, a proto je chystám na besedy. Právě historické fotografie mají obrovskou sílu. Najednou zjistíte, že tam, kde dnes stojíte uprostřed tichého lesa nebo louky, býval dům, cesta, hospodářství nebo mlýn. Dochované prameny skutečně dokumentují oblast Devíti mlýnů na historických fotografiích, mapách i leteckých snímcích. 

Co byste chtěl, aby si člověk po přečtení knihy odnesl?

Abychom si uvědomili náš vztah k rodnému místu, který nás zavede do větší hloubky. V neposlední řadě pak bych si přál, abychom se zamysleli a neopakovali chyby minulosti a poučili se ze všeho špatného, co se událo.

Krajina totiž není prázdná. Uchovává paměť lidí, kteří v ní žili před námi. A právě takovou paměť bych chtěl svojí knihou alespoň trochu oprášit.

Kniha zatím ještě není vytištěná. Proč jste se rozhodl oslovit veřejnost?

Protože bych byl rád, kdyby tato kniha vznikla společně s lidmi, pro které Podyjí také něco znamená. Snad budou mít radost nejen tím, že přispěli, ale budou pyšní na to, že i jejich jméno bude v této knížce uvedeno mezi donátory. Na Donio proto běží projekt na podporu jejího vydání. Cílem je získat prostředky potřebné k tomu, aby mohla kniha skutečně vyjít v podobě, jakou si zaslouží. Neberu to ale jen jako vybírání peněz na tisk. Líbí se mi představa, že každý, kdo projekt podpoří, se vlastně malým dílem podílí na tom, že příběhy těchto míst nezmizí. Pokud máte rádi Podyjí, pokud vás zajímá historie Znojemska nebo vás jednoduše baví dobré příběhy, budu rád, když se na projekt podíváte, podpoříte mě v tvorbě, nebo i pošlete tuto informaci dál. Tuhle knihu píšu samozřejmě na základě svého vnitřního hlasu a volání, ale především pro lidi, kteří mají rádi příběhy lidí. A pokud vás projekt osloví, můžete se stát přímo součástí jeho vzniku. Naskenujte QR kód u tohoto rozhovoru nebo navštivte webovou stránku projektu: www.donio.cz/vypraveni mlynu z podyji.

Každá podpora mě posune o kousek blíž k tomu, aby se kniha dostala ke čtenářům. Protože mlýny mohou zmizet. Domy mohou být zbourány. Ostnaté dráty mohou být strženy. Ale dokud jejich příběhy vyprávíme, nejsou zapomenuty. Více na: Facebook a Instagram: Bronislav Mikulášek.

Zpracoval: -TIK-

foto: archiv -BM-