Kde se vzal Valentýn?
Svátý Valentýn je tu a je jedno, slavíte-li ho nebo ne. O původu svátku zamilovaných se mluví často, i když především v anglicky hovořících zemích. Ovšem i u nás mnozí znají legendu o dobrotivém knězi Valentýnovi, podle níž římský císař Claudius II. zakazoval svým vojákům, aby se ženili či zasnubovali. Bál se totiž, že by chtěli zůstat doma u svých rodin a nešli do boje. Valentýn však na zákazy nedbal a mladé páry oddával dál. Byl proto zatčen a údajně popraven 14. února 269. A od tohoto data začínalo pátrání všech, které fenomén asi vůbec nejznámějšího církví uznávaného patrona lásky, především té tajné a zakazované, zaujal.
Většina badatelů hledala kořeny tradice přímo v antickém Římě. Staří Římané totiž 15. února slavili starobylý svátek na počest ochránce stád Fauna – Luperca zvaný lupercalia. Šlo o očistný svátek, jehož neméně důležitou složkou byly i snahy zajistit plodnost polím, lidem a zvířatům. Staří Keltové zase v předvečer 1. února slavili imbolc, v Irsku na počest mateřské bohyně Brigit. Rovněž tento svátek býval očistným, Brigit zase ochránkyní plodivé síly přírody, která zabezpečovala úrodnost zemědělské půdy a starala se o vše nově narozené, včetně dětí. Obdobné přelomové svátky však musely v minulosti znát i další starověké národy, Slovany nevyjímaje. To dokazují pozůstatky obdobných tradic dochovaných v lidových obyčejích kalendářního roku po celé Evropě.
Lidové obyčeje ovšem vedle očisty a probouzející se plodivé síly přímo oslavovaly také lásku, která jde s jarem ruku v ruce. Národní svátek Lužických Srbů známý jako „ptačí svatba“ probíhá v předvečer 25. ledna. Moravští Charváti svou „vrabčí svatbu“ zasazují až ke sv. Řehoři (12. 3.), snad pod vlivem okolní tradice oslavující přílet tažných ptáků a plísnící líné sedláky. Podle sousedních Rakušanů ptačí svatby nastávají po sv. Vincencovi (22. 1.). Angličané zase „ptačí zásnuby“ spojují přímo se sv. Valentýnem. A nejsou jediní. Rovněž slovinský Valentýn, zde známý jako Zdravko, otevírá jak čas ptačích svateb, tak i jaro. Pokračovat bychom mohli dál a dál. Ale to snad až příští rok během přednáškového cyklu Jihomoravského muzea.
Co říct na závěr? S výše zmíněnými tradicemi typově přímo souvisí i naše Hromnice a masopustní veselí. Vždyť ještě v dětství našich prababiček nejvíce svateb probíhalo právě o masopustu. A proč ne. Láska byla cítit všude kolem, lidé měli před jarními pracemi stále dost času, stoly se prohýbaly pod masopustními dobrotami, bylo navařeno i napečeno. Pokud tedy někdo zatracuje valentýnská přáníčka a jiné vyznávání lásky a vzájemné náklonosti, hluboce se mýlí a dělá stejnou chybu jako kdysi dávno císař Claudius. Den sv. Valentýna není jen pouhý výmysl podporovaný církví a komerčními řetězci ze západu. S únorem se jaro poprvé přihlásí ke slovu a s ním i čas lásky, milostná touha všech živých tvorů. Vše se připravuje na nový začátek, přechod k novému ročnímu období. A přechodem k nové etapě lidského života je přece i láska a následná svatba vrcholící zrozením nového pokolení.
Jiří Mačuda, Jihomoravské muzeum ve Znojmě
