Jak sladce i trpce chutná charitní chlebíček

Říká se, že vlídnost bere i jed hadům. Až takovou sílu má laskavé slovo, dotek dlaně či hřejivé pohlazení… Přesvědčit se o tom na vlastní oči je silný zážitek, ale daleko intenzivnější zůstává vnímat, jak ona hojivá energie vlídnosti dokáže dělat zázraky. Jednoho takového podivuhodného terapeutického úkazu jsem byl vděčným pozorovatelem.

V doprovodu Martiny Heligr ze znojemské Oblastní charity jsem navštívil malou obec poblíž Znojma. Vlastnil jsem pouze mlhavou představu, co obnáší mravenčí práce Rodinného sociálního asistenta, ale hlavně postrádal jakékoliv tušení, jak sladce, ale i trpce může chutnat charitní chlebíček.

Povědomí veřejnosti o specifickém druhu cílené péče o ty, kteří o naši starostlivost úpěnlivě prosí, je takřka nulové. Nejednou totiž potřební volají o pomoc mlčky, poněvadž trpí v ústraní a zcela tiše, aniž by okolí o jejich strádaní mělo ponětí. Je to tísnivé a smutné konstatování, ale taková je realita. Byla taková včera, bezpochyby i dnes a zůstává jen na nás, zda bude taková i zítra…

Z pochopitelných důvodů nic a nikoho z popisovaného nemohu identifikovat, protože jde o dost citlivé věci, avšak neposedné předškolačky Janičku s Pavlínkou vzpomenout musím. Když jsme zaparkovali před jejich domem, vyhlížely za oknem s rozzářenýma očima, protože za nimi přijel někdo, jenž jim dokáže nahradit něco, co jim doma chybí.

Přestože ten den byla zatažená obloha, pro Janičku s Pavlínkou vyšlo slunce.

Právě tohle jsou ony obtížně interpretovatelné okamžiky, které dávají poslání Rodinného sociálního asistenta svízelně ocenitelný rozměr, o němž mají ti, kteří se s těmito problémy nesetkávají, téměř nulovou představu. Janička s Pavlínkou se po celou dobu…