Housle nepotřebují tlumočníka, říká Jaroslav Svěcený

Houslista Jaroslav Svěcený patří k nejznámějším tvářím klasické hudební scény. Před rokem ještě takzvaně streamoval v Míčovně Pražského hradu, kdy hrál koncert pouze před kamerami, protože to jinak nešlo. Teď zahraje před znojemským publikem v Městském divadle 3. února. Když se před časem rozvedl a poté vážně onemocněl, housle mu prý zachránily život. Jaroslav Svěcený je velkým znalcem historie smyčcových nástrojů, a když ho jako malého jeho děda vodil do houslařské dílny, tamní vůně a laky mu učarovaly.

Pane Svěcený, nelze se nezeptat, jak jste tehdy před rokem vy i vaše housle prožili covid?

Mám to období stále v živé paměti. Přiletěl jsem tehdy pozdě večer z koncertů v Peru a Ecuadoru, probudil se a zjistil, že už odpoledne na koncert do Prostějova neodjedu. A tak to začalo. V hlavě mně – bohužel – utkvělo velmi nekompetentní, rozporuplné, mnohdy až amatérské rozhodování některých politiků. Nás, osoby samostatně výdělečně činné v hudební kultuře, „rozvolňovali“ v době, kdy sportovci a další odvětví dávno fungovali. Já jsem ale tento čas vyplnil dalším vzděláváním, streamovými koncerty, natáčením a především psaním znaleckých posudků, neboť jsem již od roku 2008 soudním znalcem s mezinárodní působností v oboru smyčcového hudebního nástroje.

Do Znojma určitě nepřijedete poprvé...

To určitě ne. Moc vzpomínám na jeden z prvních koncertů v tomto krásném městě, je to už velká spousta let. Hrál jsem se stejným komorním orchestrem jako budu teď, Virtuosi Pragenses. Tehdy dirigoval výborný dirigent a houslista Libor Hlaváček, který toto těleso před dvaapadesáti roky založil. Hrál jsem Mozarta a nesmírně jsem si to užíval. Teď zahraji Vivaldiho Čtvero ročních období, Telemanna, Bacha, a další světové autory. Jako hosta uslyšíte skvělého tenoristu Jakuba Pustinu.

Přečetla jsem si, že hrajete na italské housle z konce 18. století. To musí být zvláštní pocit a možná odměna držet je každý den v rukou. Víte, kdo všechno na ně hrál?

Ano, mám to přesně zmapované a právě píšu knihu o…

…historii nejen italského, ale i českého houslařství. Část informací se posluchači dovědí právě na znojemském koncertu. Úžasná historie. Hrát na housle je pro mě osvědčená, neskutečně krásná a účinná forma terapie, v krizových životních situacích mě jejich energie nesmírně pomohla. Je to dokonalé lidské dílo, které je aktivní spoustu staletí. Na ty nejstarší housle se ještě hraje. Housle propojují lidi, národy, svět. Je to komunikační prostředek, který nepotřebuje tlumočníka.

Co vám říká Hudební festival Znojmo?

Samozřejmě, že o něm vím, vážím si každého hudebního festivalu v naší zemi, neboť šíří kulturu. To je dnes mimořádně důležité.

Jaký původ má vaše příjmení Svěcený, které evokuje i slavnou skladbu Stravinského? Pátral jste po tom?

Rod Svěcených má zřejmě své několikasetleté kořeny v Loučné Hoře nedalo od Nového Bydžova v Královéhradeckém kraji, kde jsem se také narodil.

Který hudební styl posloucháte nejraději – pokud vůbec – kromě klasické muziky?

Klasiku poslouchám, když pracuji na nových projektech, ale rád sleduji pop, rock i alternativní směry. Můj dědeček byl kapelník a houslista a tak se nechci procházet pouze jedním hudebním údolím. S kolegy z jiných žánrů jsem v různých etapách svého života spolupracoval, což se děje dodnes – třeba s Rudolfem Roklem, Vašo Patejdlem nebo Martou Kubišovou. 

Také jste prý na „stará“ kolena začal sportovat.

Chci se udržet v kondici, koncertovat a hodně cestovat, desítky let jsem se víc staral o druhé, tak si tu péči o sebe tak trochu dlužím.

Co ještě kromě hudby a houslí milujete?

Život. Všem, co dočetli až sem, přeji jen ten nejlepší.

Děkuji za rozhovor 

Alžběta Janíčková