Handicap není překážkou šťastného života

Říká se, že kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět. Sandra Nová by nejspíš dodala, že ten zachráněný život nakonec změní i ten váš. Ve svém spolku Sandřin zvěřinec, který od roku 2022 se svým manželem Martinem Zahradníkem provozuje v jejich rodinném domě v Příměticích, poskytuje domov handicapovaným psům a kočkám, o které by se jen málokdo odvážil postarat. Dnes jich má pod střechou více jak dvě desítky. O radostech, starostech i chvílích, které jí každý den připomínají, proč má její práce smysl, jsme si s ní povídali v následujícím rozhovoru.

Paní Nová, jak tento projekt vlastně vznikl? Co vás přivedlo k pomoci právě handicapovaným psům?

Asi se ode mě očekává nějaký příběh o celoživotním snu pomáhat zvířatům, ale u nás to bylo vlastně mnohem jednodušší. Všechno začalo první společnou adopcí pejsků z množírny a potom příchodem handicapované fenky Rayušky. Byla to právě ona, kdo odstartoval celý náš příběh. I když s námi byla jen krátce, úplně změnila můj pohled na život i na to, co je v něm opravdu důležité. Ukázala mi, že i pes s těžkým osudem může rozdávat radost a chuť žít. Postupně přibývalo dalších pejsků, kteří potřebovali pomoc. Brzy nám bylo jasné, že na to jeden člověk sám nestačí. Proto vznikl spolek. Dnes u nás žijí pejsci a kočky, které většina lidí nechce jen proto, že jsou handicapovaní. Přitom oni nechtějí nic výjimečného – jen domov, bezpečí a někoho, kdo je bude mít rád. Najít nový domov je dnes těžké i pro zdravého psa. U handicapovaných zvířat je to mnohonásobně složitější. My jsme jim chtěli dát šanci na život, který si stejně jako ostatní zaslouží.

O Rayušce říkáte, že změnila váš život. Čím byla tak výjimečná a jaký měla osud?

Každý z našich chlupáčů u nás zanechal svůj otisk. A i když odejdou, zůstávají s námi – doma máme jejich urničky a nechceme zapomenout na žádného z nich. Kdybych ale měla někoho vypíchnout, byla by to právě Rayuška, která trpěla cerebrální hypoplazií, což znamená, že není správně vyvinutá ta část mozku, která zodpovídá za koordinaci a rovnováhu. Měla také vážně nemocná játra. Nedožila se ani svých prvních narozenin. Ale stejně tak vzpomínáme i na pejska jménem Oli, o kterého jsme nečekaně přišli. Oba si mě svými osudy i povahou naprosto získali. Každý z nich mě něco naučil a každý se navždy stal součástí našeho příběhu.

Mnoho lidí se obává adopce handicapovaného psa. Jaké jsou podle vás největší mýty takové péče?

Nemyslím si, že…