Divoký zelinář – ostružiník a maliník

Oba keře vykazují přesvědčivou sílu nepustit ze svých šlahounů nic, co mezi nimi uvízne. Ostružiník, jenž pro rychlé šíření využívá schopnosti zakořenění konců větví, dokonce v tomto směru vykazuje ještě úpornější snahu než maliník. Ostružiník křovitý se vyskytuje v desítkách druhů, ve střední Evropě jich bude několik stovek.

Maliník vyžaduje půdy čerstvě vlhké, mírně kyselé až slabě zásadité. Má rád světlo, a tak vyhledává lesní okraje, světliny, paseky, lemy, ale dobře roste i na zahradě. Pěstován je v rozličných kultivarech. Divoké druhy kvetou od května do června, ale vyšlechtěné klidně až do prvních mrazů.

Může se šířit díky rozrůstání oddenků velmi rychle, vlastní keř maliníku pak tvoří z oddenků vyrůstající vzpřímené prýty, které v prvním roce nesou jen listy, po jejich opadu ve druhém roce z úžlabních pupenů kvetou a plodí. Podobnou strategii růstu má z našich ostružiníků ještě lesní druh s přiléhavým jménem ostružiník vzpřímený, laiky často považovaný za křížence maliníku a ostružiníku kvůli tmavě červenému souplodí a vzpřímenému růstu.

Co a jak využít?

Maliník i ostružiník jsou keře proslulé díky svým voňavým a chutným plodům – malinám a ostružinám. Ve skutečnosti to však nejsou plody, ale správně botanicky řečeno jde o souplodí peckoviček.

Nesmíme zapomenout na listy, které se používají sušené, a zvláště pak fermentované, kdy se senzorická hodnota drogy potencuje. Vhodné jsou k přípravě chutných nálevů. Výluhy jsou pak účinné v kloktání při zánětech v ústech a při kožních chorobách.

Ing. Radomír Němec, Ph.D.

Jihomoravské muzeum Znojmo

Mgr. Vlastimil Mrva

(příště: Jahodník)