Divoký zelinář – Křen selský

Na křenu selském (Armoracia rusticana) je nejžádanější ta část, na kterou není vidět. Užitečnost silně aromatického kořene se nejvíce uplatňuje jak v gastronomii, tak v léčitelství. Kořenová část rovněž patří k nejštiplavějšímu druhu koření.

Jde o vytrvalou rostlina s mohutným kořenem a velkými listy s eliptickou čepelí. Lodyha bývá až metr vysoká, jemně rýhovaná a dutá. Květenství je složené z drobných bílých kvítků. Obliba křenu sahá hluboko do minulosti, do střední Evropy doputoval se Slovany. Dnes tento druh najdeme zplanělý na vlhkých loukách, trávnících a břehových porostech kolem vodních toků.

Co a jak využít?

Kořen sbíraný tradičně na podzim ale i v zimě strouháme jako přílohu k masu, k přípravě křenové hořčice nebo omáček. Již v malých dávkách povzbuzuje chuť k jídlu. Ulevuje při rýmě – mocně protahuje dutiny. Zelené listy využijeme po vzoru Japonců jako pikantní koření. Tradičně se u nás listy přidávají do láhve při nakládání okurek k mléčnému kvašení. Rašící výhony s poupaty je možné vařit v páře jako brokolici, se kterou je křen příbuzný.

Fytoterapie pracuje i s křenovým vínem na rozpouštění žlučových kamenů. V lidovém léčitelství byly používány křenové obklady, které se přikládaly na namožená záda a svaly, neboť křen podporuje prokrvení. Je třeba si ovšem dávat pozor, aby křen příliš nedráždil pokožku, neboť jeho agresivita sice léčí, ale přemíra užívání může škodit.

Ing. Radomír Němec, Ph.D.

Jihomoravské muzeum Znojmo

Mgr. Vlastimil Mrva

(příště: TIS)