Divoký zelinář - blín

Blín černý (Hyoscyamus niger), jak už jeho název může napovědět, má docela špatnou pověst. Ale nebylo tomu tak vždycky, dávní zemědělci ho uměli využít. Každopádně všechny části rostliny obsahují silně působící látky a rostlinu můžeme zařadit mezi dost nebezpečné - smrt dítěte může způsobit již patnáct černohnědých semen, které jsou ukryty v zavíčkované tobolce.

Až metr vysoká, lepkavě chlupatá a nepříjemně páchnoucí rostlina, vyhledává sušší písčité až hlinité výživné půdy a slunná stanoviště, zejména pak v teplejších oblastech. Vlastně je poměrně vzácný a patří mezi rostliny zařazené do červeného seznamu ohrožených druhů.

Prapůvodní oblastí výskytu je Blízký východ, odkud si ho do Evropy přinesli již první zemědělci. O mnoho set let později se díky člověku rozšířil jak do východní Asie a Severní Ameriky, tak až do Austrálie.

Nábožensky posvátnou auru blínu – kromě dávných zemědělců – využívali i národy starověku. Rituální užití našel blín v milostné magii (kořen podle starého zvyku mohla vyhrabat jen nahá dívka), užíván byl při věštění i v léčbě, nicméně ve středověku jako čarodějnická bylina sehrál nechvalnou roli v čarodějnických procesech.

Jeho portfolio (zne)užití bylo – a dosud je – opravdu široké.

Blín se dával jako přísada do medoviny či piva a ještě ve dvacátém století byl předepisován astmatikům ve formě cigaret. Tlumí křeče a má anestetické schopnosti, funguje na revmatismus a byl používán i při zápalu plic. Navíc byl ovšem občas servírován jako smrtelný jed.

Jakkoli je blín černý jedůvka, zůstává zároveň účinný coby léčivka našlapaná tropanovými alkaloidy. Jedním z těchto alkaloidů je hyoscyamin, jenž se mimo jiné používá pro potlačování některých symptomů Parkinsonovy nemoci.

Ing. Radomír Němec, Ph.D.

Jihomoravské muzeum Znojmo

Mgr. Vlastimil Mrva

(příště: DURMAN)