Osmdesát krabic od banánů pro Práh

Při vyslovení slova práh si člověk představí spodní část dveřního prostoru. Klára Zárubová a Marta Fialová si vybaví své zaměstnání – sdružení Práh, které pomáhá lidem s duševním onemocněním otevírat dveře do společnosti. Klára je vedoucí terénního týmu pro oblast Znojemska, Marta se stará o administrativu a provoz. V sobotu 24. dubna, během celostátní potravinové sbírky, sbírali společně s kolegy v supermarketu na Brněnské ulici darované potraviny.

Vybrané potraviny jsou určené pro vaše klienty. Mají někteří z nich skutečnou nouzi, třeba i hlad?

Klára Zárubová: Někdo nemá skutečně co do pusy. Shodou okolností zrovna teď přišel klient, který před časem na vlastní kůži něco takového zažil. Neměl jednu dobu peníze na jídlo. Do sbírky přispěl, protože moc dobře věděl, jaké to je. Nemusíte přijít jenom o zaměstnání. Vlivem onemocnění nevíte, jak s financemi zacházet, jaké potraviny kupovat, těch důvodů je celá řada. Poprvé jsme se do potravinové sbírky zapojili před dvěma a půl lety. Rozjeli jsme tehdy se znojemskou restaurací Chez Martine projekt výuky přípravy jídla z potravin ze sbírky.

Marta Fialová: Na druhou stranu to neznamená, co klient Práhu, to člověk, který z potravinové sbírky automaticky něco dostane. Vytipujeme jen ty, co to skutečně potřebují. Naše sociální pracovnice mají jejich potřeby a potřeby jejich rodin zmapované.

Kolik potravin jste letos vybrali?

Marta: 976 kilogramů, což je úžasné. Dokonce sami zaměstnanci supermarketu nám věnovali nákup v hodnotě 2 500 korun. A pak jsme dostali ještě nečekaných přes sedm set kilo z Kauflandu na Jarošově ulici, kde také dělali sbírku pro nás, ale ve vlastní režii.

Jak jste takový náklad odvezli?

Marta: Svépomocí. Manžel jedné kolegyně má naštěstí dodávku, vše jsme naložili a jelo se. Jinak bychom sbírku odváželi jako v minulých letech osobními auty. Dokonce i klienti nám přišli pomoct nakládat. Sbírku jsme roztřídili a naskládali do více jak osmdesáti krabic od banánů. Část skladujeme v domě, kde máme pronajaté kanceláře.

O jaký druh potravin se jedná?

Marta: Rozdávali jsme letáček, co je možné nakoupit. Nejen potraviny jako těstoviny, luštěniny, ale i dětské pleny, mýdlo a podobně. Jeden pán ke mně přišel, koukl na seznam a nevěděl si rady. Tak dal do košíku od každého druhu jednu věc. Úžasné bylo, když rodiny posílaly odevzdat nákup malé dítě, třeba sáček rýže, sotva ho kolikrát uneslo. Dobrý způsob, jak u dětí pěstovat sociální cítění.

V samotném Znojmě působí vaše organizace přes čtyři roky. Jak se k vám klienti dostávají?

Klára: Dozvídáme se o nich různými způsoby. Přes lékaře, přes kontakty na starosty obcí, obrací se na nás rodina i třeba sociální odbor. V podstatě tedy kdokoliv, kdo je v okolí toho člověka, může i ten člověk sám. Nabízíme nejen pomoc sociální, ale i zdravotní a máme v týmu psychiatra. Spolupracujeme s oddělením psychiatrie znojemské nemocnice. Snažíme se navázat spolupráci s celou rodinou našeho klienta. Důvěra je pro nás zásadní. Na ní stavíme.

Mám pocit, že počet psychicky nemocných lidí zvlášť v této době narůstá.

Klára: Určitě máte pravdu. Velký nárůst pozorujeme hlavně u mladistvých a dětí. Na psychiatrické oddělení se jich teď obrací čím dál víc, přitom tu není vlastně žádný psychiatr s atestací na takovou věkovou skupinu. Usilujeme teď o to, abychom mohli účinněji pomáhat i my.

Není vaše práce někdy nebezpečná?

Klára: Může být. Především pokud jedeme do terénu k někomu, kdo nebyl nikdy u psychiatra, a neznáme jeho diagnózu. Jako všechny sociální služby máme zpracované pokyny, jak se v takových situacích chovat. Domlouváme si schůzku ve veřejných prostorech a jdeme za rizikovým klientem ve skupině.

Změnilo vás nějakým způsobem tohle zaměstnání?

Klára: Psychicky, osobnostně taková práce člověka určitě ovlivňuje, jako taková přidaná hodnota. Nikdo z nás tady nemůže pracovat bez nadšení. Bez toho to prostě nejde.

Marta: Já v sociálních službách před tím nikdy nepracovala. Přehodnotila jsem si tady priority.

Když se tak koukám u vás v kanceláři kolem, samé ženy. Muži se bojí?

Marta: Těžko říci, ale tahle práce není ani úplně ideálně honorovaná. Prostě, jak říkala kolegyně, musíme být všichni hlavně velcí srdcaři.

Alžběta Janíčková