Štětcem proti času: Josef Burian a jeho obraz života

Malíř a vyhledávaný vypravěč Josef Burian ze Znojma je přírodním úkazem. Narodil se skutečně už v roce 1931? Několikrát si musíte promnout oči. Letošní čtyřiadevadesátník, jehož trochu zasněné a hravé obrazy rozpoznáte od ostatních autorů na první pohled, má energii na rozdávání. A jak poutavě mluví! Odhadli byste mu mnohem méně. Jeho elán považuje za neuvěřitelný i zubařka Anna Klejdusová, sama známá svou obdivuhodnou nezdolností a činorodostí, což už je co říct, která organizovala před nedávnem v miroslavské klinice AK Dent malířovu vernisáž. Nebylo těžké požádat Josefa Buriana o rozhovor, ale škrtat a vybrat z toho všeho, co řekl, to nejzajímavější.

 Lidé z umělecké branže o sobě často vypráví, že je to táhlo k profesi už od dětství. Bylo tomu také u vás?

Skutečně jsem začínal i já ještě ve škole, když jsem byl malý kluk. Už tenkrát jsem v tom viděl náznaky budoucnosti. Měl jsem takový silný sešit a do něj jsem si pořád něco čmáral. Když jsme se zrovna neučili, o přestávce po svačině. My jsme nemuseli ještě korzovat. Kluci nade mnou stáli a dívali se mi přes rameno, takže jsem si zvykl mít kolem sebe publikum, což se mi později celkem hodilo. Škoda, ten sešit už někam zmizel. Kreslil jsem třeba souboje letadel, partyzány, vždyť byla válka. 

Později jste se přihlásil na studium malíře porcelánu v Karlových Varech. Proč ne na nějakou školu v Brně, kde jste se narodil?

Pokoušel jsem se tam o střední uměleckou školu, ale to nevyšlo. Zrušil jsem i možnost studovat lesárnu v Písku, protože mě ty Karlovy Vary zlákaly nakonec nejvíc. Nabízela se mi tím možnost být profesionálním malířem, snad i s vlasteneckou povinností oživit bývalé Sudety. Chodil jsem do té keramické školy tři roky a učil se díky tomu i od německých mistrů umění dekorace porcelánu v manufaktuře Pirkenhammer, která tenkrát byla na úrovni Míšně, Rozenthalu nebo francouzskému Sévres. Jenže po roce 1948 se i v tomto karlovarském podniku začal plán výroby sledovat na tuny. Rokokové figurky přestaly být v módě. Pomocí vojenské služby jsem proto unikl zpět do rodného Brna. Nerad to říkám, ale se svým posudkem jsem si nemohl vybírat, tak jsem poctivou prací v tamních elektromontážních závodech živil rodinu až do důchodu. Třicet šest let. Něco jsem přitom namaloval, když byl čas a neměl jsem třeba zlomený palec nebo tenisový loket, a absolvoval čtyři roky večerní školu figurální malby.

A jak to bylo s tou lesárnou v Písku? Místo štětce jste chtěl vyměnit flintu?

Můj strýc byl myslivec a já k němu často jezdil. Proto jsem…