Páťáky jsem si popletl s žáky pátého ročníku základní školy
VZPOMÍNKOBRANNÍ Páťáci. Nikdo jim neřekl nijak jinak a všichni věděli, o koho jde. Sám jsem toto označení poprvé uslyšel v osmdesátých letech minulého století, kdy jsem coby naplavenina, tedy příchozí odjinud, zakotvil ve Znojmě natrvalo.
Pomalu jsem se seznamoval s obchvatem, o němž se mluvilo už tenkrát, a registroval nepřehlédnutelné znojemské postavičky. Kupříkladu robustním Jiřím Čapounem v divadle počínaje a subtilním, ale vytrvalým Václavem Hovorkou konče.
Ačkoliv jsem věděl o Dvojčatech newyorských, nikdo mě neinformoval o dvojčatech znojemských.
„Dej pozor, budou tam i Páťáci,“ instruovala mne tehdejší šéfredaktorka Znojemska Marie Hipšrová. „Panebože, tam budou i děcka?“ vyslovil jsem údiv nad tím, že pozdního večerního rautu se zúčastní i žáci pátého ročníku základní školy…
Byv poučen, že se jedná o bratry Páté, Jana a Petra, jsem vyrazil na reportáž, aniž bych tušil, že mě Páťáci převezou podruhé, poněvadž byli k nerozeznání.
Nechtějte po mně ani dnes, abych identifikoval, který je který. Nenaučil jsem se je rozlišovat, třebaže chodili do redakce takřka ruku v ruce. Prostě dodnes nevím, kdo je Honza, a kdo Petr. Ale nepochybuji o tom, že zatímco já byl pouhá naplavenina, oni se plavili po světových oceánech s obratností norského mořeplavce Thora Heyerdahla.
Když jsem se s Páťáky sblížil trochu víc, zeptal jsem se jednou šibalsky: „Hele, Honzo, a kdybyste si s Petrem vyvekslovali manželky, poznaly by to?“
Janovi Pátému se okamžitě rozzářil obličej, protože humoru ihned porozuměl: „Hele, mladej, seš drzej, ale vypadá to, že si budeme rozumět…“
To už je ale hrozně dávno, jako kdyby to ani nebylo, přestože snímek bratrů Pátých nestárne…
Ani se nestydím přiznat, že doteď nemám ponětí, kdy odešli do kamenosochařského, anebo spíš do mořeplaveckého nebe, protože Páťáci se nijak nevzdálili. Jsou zde tak nějak pořád, a budou tady furt, dokud nevyblednou v srdcích těch, co na ně nedají dopustit.
Mrzuté ovšem zůstává, že ferocementovou krasavici Golden Horn, co kotví na suchu kousek od znojemského hřbitova, co nevidět slunce vybělí tak, jak zbělely bradky bratrů Pátých, tedy těch, co ji vzkřísili k životu. Nyní už má tahle proslulá loď namále, protože ji nikdo nechce…
Sic transit gloria mundi.
Vlastimil Mrva
