Ústavní soudce Vojtěch Šimíček o dramatické změně zákona

Ve středu třetího února vyhlásil Ústavní soud nález, kterým zrušil část volebního zákona kvůli porušení rovnosti volebního práva a šancí kandidujících stran. Požádali jsem proto o exkluzivní rozhovor pro náš list docenta JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Ph.D., který je jedním z patnácti soudců Ústavního soudu České republiky.

Pane docente, nálezem ze 3. února Ústavní soud zrušil část volebního zákona. Které části tohoto zákona byly zrušeny a jaké byly hlavní důvody?

Ústavní soud zrušil ve volebním zákonu dvě věci. První, podstatnější, se týká kombinace rozdělení České republiky na čtrnáct volebních krajů a přepočtu odevzdaných hlasů na mandáty. Zdůrazňuji, že nejde o zrušení samotných volebních krajů. Důvod vyhovění podané ústavní stížnosti tedy spočíval především v porušení principu rovnosti volebního práva, protože nerovnoměrné rozdělení volebních krajů způsobovalo, že v různých krajích byl přidělován dramaticky odlišný počet mandátů. Takže v těch největších krajích, jako například ve Středočeském, se rozdělovalo přes dvacet mandátů, zatímco v těch nejmenších (Karlovarský, Liberecký) třeba jen pět či sedm, což znamená, že když některá strana obdržela v těchto malých krajích i deset procent hlasů, tyto hlasy jí nestačily pro získání třeba jen jediného mandátu. V konečném důsledku to pak znamenalo, že některé politické strany potřebovaly na zisk jednoho mandátu i dvojnásobek hlasů než strany jiné.

Co bylo předmětem druhé zrušené části volebního zákona?

Druhá věc, kterou Ústavní soud zrušil, byla takzvaná sčítací uzavírací klauzule pro volební koalice, která byla nastavena ve výši pět, deset, patnáct a dvacet procent podle počtu členů koalice. Zde Ústavní soud dovodil, že toto řešení odporuje veřejnému zájmu na politické integraci a jakkoliv nevyloučil určité odstupňování uzavírací klauzule pro koalice, je tato „sčítací podoba“ demotivující a diskriminující. A to třeba i proto, že na koalice se uplatňuje úplně stejný režim, jako na samostatně kandidující strany (mají například stejné finanční limity kampaně, nemohou navrhnout více kandidátů).

Můžete se v této chvíli vyjádřit k délce řízení ohledně vydaného „volebního“ nálezu před Ústavním soudem? 

Souhlasím s tím, že o podaném návrhu mělo být rozhodnuto dříve, než po třech letech. Z mojí pozice jednoho z patnácti soudců bylo klíčové, že když bychom odložili vykonatelnost našeho zneplatňujícího rozhodnutí, vyvolali bychom ve veřejnosti obrovskou nejistotu. V podstatě bychom totiž řekli, že volby sice proběhly podle protiústavního zákona, ale přesto jsou platné. Navíc to, co Ústavní soud zrušil, se vůbec netýká přípravné fáze voleb, nýbrž teprve  fáze vyhodnocování výsledků. To znamená, že nová úprava, která už nebude protiústavní, bude aplikována teprve v říjnu, tedy  poté, co budou již odevzdány volební hlasy.

Pokud parlament nestihne do voleb schválit příslušnou změnu volebního zákona, mohou se letošní říjnové volby do poslanecké sněmovny vůbec uskutečnit?

Osobně nepochybuji o tom, že parlament nalezne řešení a bude s předstihem přijata zákonná úprava, která již nebude protiústavní. Pokud se mě ptáte na čistě teoretickou situaci, že by parlament této své úlohy nedostál, domnívám se, že volby by mohly proběhnout i tak, přičemž státní orgány, které volby řídí (Státní volební komise), by musely vyhodnotit jejich výsledky a vyhlásit je, přičemž by zřejmě přímo aplikovaly ústavní úpravu. Konkrétně by to znamenalo, že by například straně, která obdrží deset procent hlasů, přidělila třeba dvacet mandátů. Pojistkou, která by zabránila případné manipulaci s výsledky voleb, by byl Nejvyšší správní soud, který funguje jako soud volební. Takže subjekt, který by se cítil dotčený způsobem rozdělení mandátů po volbách, by se mohl standardně obrátit na soud volební.

Ve věci zrušení části volebního zákona Ústavní soud připustil, že v této věci došlo na jeho straně i ke změně právního názoru. Znamená to tedy, že tento soud může v průběhu času měnit svá předchozí rozhodnutí? 

Tato změna právního názoru se týká takzvané sčítací uzavírací klauzule. Podle zákona může Ústavní soud změnit dříve vyslovený právní názor, pokud se pro tuto změnu vysloví nejméně devět soudců (to znamená třípětinová většina). Samozřejmě není dobré, aby Ústavní soud svoje právní názory měnil příliš často, nicméně současně platí, že rozhodování soudů je oproti právním předpisům poměrně dynamické. I v zahraničí se proto nezřídka stává, že k těmto změnám právního názoru dochází. Je to logické, protože práce soudu spočívá v tom, že se na určitý skutkový příběh přikládá „právní šablona“. To, co se však může jevit jako spravedlivé v případě jednom, se následně může ukázat jako nedostatečné v případech jiných. A to prostě proto, že zákonodárce nemůže nikdy vymyslet optimální řešení pro všechny situace, které přináší život.

Pane docente, můžete na závěr pro čtenáře našeho listu stručně představit instituci Ústavního soudu?

Ústavní soud má dvě základní pravomoci. Nejdůležitější je možnost přezkoumat a případně zrušit kterýkoliv právní předpis, a to dokonce včetně ústavního zákona. Těchto případů ale není mnoho, průměrně to vychází na třicet věcí ročně. Druhou nejvýznamnější pravomocí je rozhodování o ústavních stížnostech, což funguje tak, že kdokoli (tedy kterýkoliv jednotlivec nebo i firma) může poté, co neuspěje ve všech stupních soudní soustavy, podat k Ústavnímu soudu ústavní stížnost a požadovat zrušení soudních rozhodnutí, vydaných v této věci.

Jaké má tedy Ústavní soud rozhodovací pravomoce?

Je důležité říci, že Ústavní soud nemůže napadené zákony, ani soudní rozhodnutí měnit. Nemůže tedy rozhodnout o tom, že změní volební zákon dle svých představ. Nemůže  ani někomu zpřísnit nebo  zmírnit uložený trest.  Soudní rozhodnutí tedy může jen zrušit a zavázat soudy svým právním názorem. Protože Ústavní soud  stojí mimo soustavu obecných soudů, není klasickým odvolacím orgánem a jeho úkolem je „pouze“ chránit ústavně zaručená práva, což konkrétně znamená, že nemůže zrušit rozhodnutí soudu  jen z toho důvodu, že nesouhlasí s výsledky dokazování anebo že si dovede představit jiný výklad práva. Jediným důvodem pro zrušení rozhodnutí takzvaného obecného soudu musí být podstatný zásah do ústavních práv příslušného stěžovatele. Případů, kdy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti, je ročně přibližně kolem čtyř tisíc.

Připravil: -les-

Poznámka redakce:

Druhou část rozhovoru s doc. JUDr. Vojtěchem Šimíčkem přineseme v příštím čísle.