Petr Šuleř s manželkou Libuší zanechali kontury neblednoucí

VZPOMÍNKOBRANÍ Rodina Šuleřů je zvláštním hvězdným seskupením, v němž zázračným způsobem září především nadání umělecké. Libuše a Petr se Znojmu poněkud vzdálili. Prý odešli do Brna, odkud se sem občas vracejí. Tato familie se zapsala nezapomenutelným způsobem nejen do dějin města, ale i do dějin mých.

Libuše Šuleřová disponovala nadáním zvládat mnoho profesí, z nichž patrně ta nejpůsobivější byla ta malířská. Ilustrovala dětské knížky a současně s přehledem řídila jisté školské zařízení. Ruku do ohně bych za to skoro dal, že šlo o Základní školu na Loucké ulici, kde nyní sídlí Soukromá vysoká škola ekonomická.

Vybavuji si, že jsme spolu koncipovali nejeden novinový článek, nad nímž jsme byli schopni diskutovat i dlouhé týdny. Někdy to šlo zkrátka ráz na ráz, a bylo vymalováno, jindy paní ředitelka trvala na ortodoxních formulacích a já se s ní dost natrápil. Nakonec jsme se ale vždy nějakým způsobem dohodli.

Libuše Šuleřová vedla ve Znojmě malířský kurz, pořádala výstavy a bylo ji zkrátka vidět všude. A když ji nebylo vidět, bylo ji slyšet. Ona dáma nepatřila zkrátka k těm panenkám, co sedávají v koutě a tiše si dodávají odvahy: Neboj, najdou tě!

Libuše Šuleřová byla rázná i sebevědomá, takže našla sama sebe s jistotou a bez cizí pomoci.

PhDr. Petr Šuleř byla ovšem poněkud jiná nátura. Oč méně o sobě dával vědět, o to intenzivněji se věnoval svým zálibám. Byl držitelem doktorátu mapujícího starší českou literaturu a jeho velkou láskou byla muzeologie. Jako ředitel instituce tohoto druhu ve Znojmě fungoval začátkem devadesátých let tři roky. Poté se přemístil do Brna, kde šéfoval Moravskému zemskému muzeu, a to v letech 1993 až 2009. Zvládal suverénně nejen hovořit, ale i psát, takže nějaké vysledovatelné spisovatelské buňky v něm bezesporu byly.

Letopočty, i počty nejen v první třídě základní školy, mi život spíše ztrpčují, takže na čísla, která uvádím, se raději nespoléhejte.

K rodině Šuleřů mě ovšem pojí ještě jedna vzpomínka, již jsem zmínil úvodem. Když jsem vstupoval do Obce spisovatelů, tak v přijímací komisi seděl jistý pán, který se jmenoval Oldřich Šuleř. Už sice mezi námi není (odešel v lednu roku 2015), ale šlo o významného píšícího autora, dramatika a publicistu, který byl zároveň předsedou ostravské pobočky Obce spisovatelů.

A tento pán – jinak také čestný občan města Ostravy – nade mnou po Listopadu vynesl verdikt, jímž jsem byl pasován mezi řady těch, které živí písmenka.

A právě tehdy jsem se dozvěděl, že pan Oldřich Šuleř měl adresný vztah jak k Petrovi, tak potažmo k Libuši. V jaké konkrétní rodinné vazbě se k oběma jmenovaným nacházel, si však opravdu nepamatuji.

Byl to strýc Petra Šuleře? Nebo dokonce otec?

Nevím.

Nejdůležitějším ovšem zůstává, že jsem ani na jednoho z tohoto trojlístku – na Petra, Libuši a Oldřicha – nezapomněl.

Vlastimil Mrva

foto: archiv autora