Kameny zmizelých existují proto, aby nezmizely vzpomínky

Kameny zmizelých (německy Stolpersteine) se umisťují do dlažby chodníků v mnoha evropských městech, a to vždy před domy, z nichž za druhé světové války byli zmizeni lidé kvůli svému židovskému původu. Každý kámen připomíná jednoho zmizelého, má tvar velké dlažební kostky, do jejíž mosazné tabulky jsou vyryty iniciály člověka, jehož osudu by nemělo být zapomenuto.

Začátkem srpna položil Marek Venuta (KDU-ČSL; na snímku) kytici žlutých květů k těmto kamenům na Rudoleckého ulici před domem číslo 21, k jejichž slavnostnímu usazení došlo před čtyřmi roky. Uložení stolpersteinů tehdy provedl berlínský umělec Gunter Demnig, který proslul jejich pokládáním.

Před druhou světovou válkou se v tehdy dvojjazyčném městě Znojmě hlásilo k židovskému vyznání necelých sedm stovek osob (asi 2,5% z celkového počtu obyvatel). Zpravidla se jednalo o rodiny náležející k sociálně vyšší třídě, podnikající ve finančnictví či průmyslu. Mezi nejvýznamnější z nich patřila i rodina Alfreda Weinbergera, zakladatele veliké kožedělné továrny za vlakovým nádražím, roku 1939 arizované, 1945 znárodněné a od roku 1950 vtělené do národního podniku Gala-Prostějov.

První manželka Alfreda Weinbergera byla Fanny, sestra spoluzakladatele asi nejproslulejší znojemské okurkárny Bedřicha Felixe (Löw & Felix) a také teta pozdějšího rakouského kancléře Bruna Kreiského. Zemřela však při porodu syna Bedřicha (Frice) v roce 1898, ve věku pouhých dvaatřiceti let. Vdovec Alfred Weinberger s novorozenětem a čtyřmi staršími dcerami se ale oženil podruhé. Vzal si Fanny Bachrachovou, sestřenici zemřelé choti, a měl s ní syna Hanuše. Pro početnou rodinu původní dům na Vídeňské třídě 11 (U Bílé labutě) nepostačoval. Proto továrník Alfred nechal v první třetině dvacátého století vystavět na tehdejší Nádražní (později Wilsonově, dnes Rudoleckého) ulici hned několik rezidenčních domů: číslo 23 – pro sebe rezidenci z roku 1911 s dodnes patrnými iniciálami na fasádě FAW (dnes v majetku Tec-Trade); číslo 21 – novou rezidenci z roku 1929 od architekta Armanda Weisera pro staršího syna Bedřicha (dnes v majetku státu); a číslo 19 – vilu z roku 1928 od arch. Norberta Trollera pro mladšího syna Hanuše (dnes v majetku města jako mateřská školka).

Syn Bedřich Weinberger zemřel ve věku čtyřiatřicet let, zanechal po sobě manželku Irenu a malého synka Jiřího Alexandra. Zatímco většina rodiny včas uprchla před nacistickým pronásledováním ze Znojma již v září 1938, vdova Irena se synem Jiřím ve městě zůstali. Důvodem byl Irenin citový vztah s důstojníkem československé armády. Již brzy ale po mnichovském záboru z města utekli a nějaký čas pobývali v Praze. Odtud se ale před deportací do Terezína pokusili utéct na Slovensko a dále do Maďarska. Zde jejich stopa v roce 1942 končí. Po válce byli prohlášeni za mrtvé.

Potomci znojemské rodiny Weinbergerů dnes žijí v USA.

-TIK-