Arnošt Goldflam dostal od děvčete první pusu v Podhradí

S hercem, režisérem a spisovatelem Arnoštem Goldflamem, umělcem vystupujícím na znojemském Hudebním festivalu, jsem se v polovině července sešla v restauraci Na Věčnosti. Zkoušel, ale měl právě pauzu. Bylo to živé a působivé setkání s člověkem, který umí vyprávět a také elegantně jíst. Francouz by to tak nezvládl.  Nechal si přinést smažený sýr s opékaným bramborem a přitom odpovídal na otázky. Několikrát jsem ho přemlouvala, ať se nejdříve nají, ale nedal si říct. Až úplně na konci se přiznal, že díky tomu mohl mluvit pomaleji a odpovědi si více rozmýšlet. Věty formuloval originálním způsobem a s nenapodobitelnou laskavostí v hlase.

Mistře, dal jste si smažený sýr. To jste vegetarián?

Nejsem, ale dnes mám zase zkoušku a hrozí nebezpečí, že bych měl těžký žaludek. Říkal jsem si tedy, dám si něco bezmasého. Jinak jím všechno a jídlo mám rád všelijaké. Třeba japonská jídla – suši nebo tempuru. Z ryb nejraději tuňáka. Ale musím se přiznat, jak jsem starší, maso nemusím tolik jako dřív.

Vaříte si někdy sám?

Zase musím říct, co bylo dřív, není. Jak stárnu, letos je mi čtyřiasedmdesát, už mě to nebaví. Když jsem byl svobodný, připravoval jsem si takové ty rychlovky, třeba i bábovku jsem zvládl. Takové věci jako svíčkovou, to ale vůbec. Moje maminka totiž pocházela od Lvova, takže jsme měli polskožidovskou kuchyni. Například omáčky se u nás vůbec nevařily.

Připomněl jste svůj židovský původ. Jak se vám podařilo přežít válku?

Mně docela dobře, protože jsem ještě nebyl na světě. Ale mýho tatu vezli Němci s jeho bratry do koncentráku. Jenže těch Židů nabrali moc najednou, a tak část z nich raději zahnali střelbou za hranice, do tehdejšího Sovětskýho svazu. To bylo v době, kdy válka ještě úplně nezačala. Tata tam napřed pracoval v traktorové stanici v Kazachstánu a pak narukoval do Svobodovy armády. To bylo víceméně povinné.

Co maminka?

S ní se tata seznámil v Polsku. Zamilovali se, ona byla taky židovského původu a řekli si, že když přežijí, tak se po válce setkají. To se podařilo, přežili. Maminka s babičkou se schovávaly u jedné statečné polské rodiny v takovém výklenku za skříní. Tata byl zase dvakrát zraněnej, ale taky to ustál. A tak si v pětačtyřicátém napsali a chtěli k sobě.  Jenže ona ze Sovětského svazu vycestovat nesměla. Tak oba tvrdili, že se už před válkou vzali a to už pak bylo možné, nakonec to povolili, protože rodiny se slučovaly. Maminka pak přijela za ním do Brna. A tam jsem se narodil.

Díky lásce jste se dostal i k divadlu, jak jsem si o vás přečetla.

Vlastně, ani ne díky lásce, ale kvůli nešťastné lásce. Původně jsem chtěl být malířem a léta jsem se tomu intenzivně věnoval. Zajímalo mě i…

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Znojemska na všech novinových stáncích nebo online zde.

Alžběta Janíčková