Hřmotný Petr Žák odešel tiše
Když jsem držel v rukou parte Petra Žáka, jenž odešel 8. května ve věku pětasedmdesáti let, uvědomil jsem si, že trojí poděkování, co mu blízcí vyjádřili, úplně pravdivé není. Za cestu, kterou s námi šel, za ruku, co nám pomáhala, ale i za to, že vůbec byl, totiž vystihuje tuto renesanční osobnost jenom částečně, poněvadž Petr by si zasloužil díky tisíceré, ostatně jako každý člověk, jenž s námi nežil nadarmo.
Stihl toho opravdu hodně a vždy s nezaměnitelnou vizitkou, která ať už byla jakákoliv, nikdy nebyla mlčenlivou, neřku-li šedivou anebo dokonce nudnou. Mnohokrát jsem s ním absolutně nesouhlasil – zejména v posledních letech, kdy už nebyl tak bezprostředně čitelným jako dřív –, ale nejednou jsem byl nucen respektovat jeho typickou, žákovsky hlasitou formu projevu, kterou neváhal demonstrovat bez ohledu na to, kolik přátel či nepřátel si tím udělá.
Byl zkrátka vždy svůj. Žák, co ne vždy sedí poslušně v lavici, poněvadž si občas potřebuje – jako snad každý z nás – odskočit za školu…
Zanechal otisky v mnohých a v mnohém, aniž by bylo nutno v této chvíli vyjmenovat všechno. Kantoroval coby ředitel, stvořil Ťapku a na prknech, jež znamenají svět, patřil k nejhlasitějším. Před Listopadem i po něm se vyskytoval na místech veřejných často, přestože v časech nedávných byl slyšitelný spíš za humny protože Znojmo částečně vyměnil za Brno. Stopa, kterou zanechal, však své kontury neztrácí…
Pamatuji si, že to byl právě on, kdo v hlubokém socialismu za mnou udýchaný přiběhl, chytil mě na ulici pod krkem a zařval na mne tak artikulovaně, že kolemjdoucí ztichli: Mazej do antikvariátu, mají tam životopis Charlieho Chaplina. Kup si ho dřív, než na něj generace, co přijdou po nás, zapomenou…
Dodneška mám onu knihu schovanou pamětliv toho, že kdyby nebylo hřmotné žákovské pohotovosti, neměl bych ani ji, ale ani vzpomínku na člověka, jenž by si autobiografickou publikaci možná zasloužil rovněž.
Vlastimil Mrva
