Osamělost načipovaného úředníka

Chaotická současnost činí popletené nejen lidstvo, nýbrž také úřednictvo. Tato klasifikace sice nevylučuje, že bytost s klotovými rukávy může být člověk, avšak zároveň jeho humánní příbuznost s naším druhem připouští v naději, že bude lepším. Není a nebude. Osvobozující zůstává pouze míra ouřadovy užitečnosti. Alespoň tak rentgenuje nesmrtelného ducha typického lejstromajstra surreálný Lubo Kristek, jenž opět neomylně diagnostikuje zamřížovanou bídu světa vezdejšího.

Osamělost načipovaného úředníka je totiž zároveň osamělostí nás všech, kteří se skoro navirovali celoplanetárně netušíce, že problémy na nás číhaly už tenkrát, když jsme slezli ze stromů. Do sebe zahleděný lidský dav zkameněl mementem, které nikdo neposlouchá, protože běsy, jež nás trýzní, jsme vyvolali sami.

Mistr Kristek cíleně drolí civilizační pilíře už půl století a odpradávna sžíravě neuděluje milost nikomu. Je si ovšem moc dobře vědom, že ušetřen nebude ani on sám. Hlasitě artikuluje člověka moudrého bažícího po sapientaci marně. Homo sapiens vrávorá na hliněných nohou se svým falešným mýtem o tom, že lidská existence dosáhla plnoletosti, zatímco zůstala mokvat v plenkách.

Nevyhnutelný osud jednookého byrokrata, jenž se mezi slepými cítí být králem, tkví v pavoučích stínech křižáka spouštějícího se signálním vláknem shůry a snovajícího úředníkův pomalý zánik. Vykutálený administrátor se zakutálenou svatozáří – co mezi knihami trčí jako kůl v plotě a omotán rouškou nařízení míchá kafe brýlemi, které mu jsou k ničemu – je prostě k sežrání!

Aniž mu byl dán chléb či boží požehnání, chystá se stolovat.

Do vyhřezlého marmeládového mozku má vetknut nůž s vidličkou, aby sám sebe nepojídal vlastníma rukama, ačkoliv by si to zasloužil.

Jakpak se asi žije takovému autokanibalovi v podzámčí?

Jako pod zámkem!

V bezpointově zarouškovaném rauši pak převažuje dusivé ticho.

Vlastimil Mrva