Můj pradědeček si zachoval slušnost a lidskost navzdory době, ve které žil

Dne 8. května 1945 skončila 2. světová válka v Evropě a ze včerejších vítězů se stali poražení. Neuvěřitelná zvěrstva, vraždy a násilí, které po několik let část Němců páchala na základě kolektivní viny vůči porobeným národům, se nyní německému národu vrátily jako bumerang. Se souhlasem vítězných mocností byl uskutečněn odsun československých Němců do Německa.

Můj pradědeček František Ptáček, důstojník jezdectva, který během války u sebe schoval uprchlou Židovku, se coby velitel účastnil jednoho transportu Němců z Československa. Své vzpomínky na tuto událost sepsal. Některé otázky již asi zůstanou navždy nezodpovězeny – hlavně proč tehdejší úřady nařídily odsunout německé antifašisty –, neboť pradědeček již nežije.

Můj pradědeček František Ptáček byl po celý svůj život slušný a hlavně neuvěřitelně hodný člověk, což je patrné i z těchto jeho vzpomínek, a to i v době, která slušnosti a dobrotě vůbec nepřála.

Jakub Hekrle

pravnuk

Odsun sudetských Němců v roce 1946 očima kapitána Františka Ptáčka

Byl jsem členem posádky II. praporu pěšího pluku Prokopa Holého v hodnosti kapitána ve funkci politického a tělovýchovného pracovníka.

V roce 1946 došlo k odsunu sudetských Němců, a tak někteří naši důstojníci byli určeni jako velitelé doprovodu. Také došlo na mne. Byl jsem rozkazem velitele pluku určen jako velitel transportu. Byl to transport sudetských Němců – antifašistů z obcí: Vlásenka, Studnice, Nové Domky, Janovice, Hotkovice. Transport byl soustředěný v Meziměstí u Broumova. Přesné datum už neznám. Moje rodina se od té doby celkem pětkrát stěhovala a tak různé záznamy už nejsou a tak píši jen to, na co pamatuji. Vojenský doprovod: Já, jako velitel, desátník – zástupce a šest vojínů, jako strážných.

Po příjezdu na nádraží Meziměstí jsem zjistil, kolik je zde vysídlenců – jejich majetek a počet železničních vozů. Pro doprovod byl přistaven osobní vagón III. třídy – starší vůz. Polovina byla jen s lavicemi, druhá polovina se třemi kupátky. Pro vysídlence pak kryté nákladní vozy, jejichž počet už přesně neznám. Poněvadž antifašistickým vysídlencům bylo dovoleno si vzít mnohem větší množství osobních potřeb – více než 60 kg. A tak na nádraží bylo mnoho různého bytového zařízení kromě vysídlenců. Když jsem si upřesnil, co všechno se může naložit, zdálo se mi, že je těch vozů málo. Na moji žádost na ředitelství drah v Hradci Králové o přidání vozů mi bylo sděleno, že více vozů nedostaneme, ať se podle toho zařídím. Po umístění veškerých svršků do vagonů zbylo na „ubytování“ vysídlenců málo prostoru – většinu až pod střechou. Na nástupišti zůstaly dvě maminky s kočárky s malými dětmi. Rozhodl jsem proto, že našemu doprovodu – železničářům a armádě stačí polovina vagonu a do druhé poloviny jsem na vlastní odpovědnost nastěhoval maminky s kočárky (s malými dětmi) a jako jejich doprovod i jejich matky a několik malých dětí. Z naší strany nikdo nic nenamítal, i když někteří ze zaměstnanců dráhy nad tím vrtěli hlavou (Němci by prý tak nejednali). Tak jsem usnadnil těm nejmenším slušné přežití té obtížné cesty. Sám jsem už v té době měl doma tři malé děti a věděl jsem, co potřebují. Odjezd byl zahájen, až vše bylo uloženo.

Při zastávce transportu druhý den na nádraží v Praze-Malešicích byl delší odpočinek. Bylo krásné a slunečné počasí, tak jsem všem dovolil se projít a osvěžit se. (Ani tady to nebylo od našich některých lidí kladně hodnoceno). Pak transport pokračoval přes Beroun, Plzeň a Domažlice do konečné stanice Furth im Wald.

Při cestě, která byla vlastně už v noci, svítil měsíc, a když náš transport míjel hrad Karlštejn – nemohli jsme se na tu krásu ani vynadívat. Ve Furthu jsem předával dopoledne zástupcům americké armády a určeným civilním zástupcům celý transport, bylo mně veřejně zástupcem vysídlenců přede všemi poděkováno za slušné zacházení a ohleduplnost (o děkování těch maminek ani nemluvím).

štábní kapitán

František Ptáček