Jája Hudcová: Tanec může být dobrým nástrojem pro sebepoznání a vyjádření se
O paní Jarmile Hudcové vím, že je zaměstnána v SVČ Znojmo. Jak jsme již psali v minulém vydání Znojemska, patří tam i k tanečním lektorkám. Viděl jsem často vystupovat nejen její svěřenkyně, ale i ji osobně, třeba s fitbaletem během první přestávky utkání EBEL na znojemském zimním stadionu…
Jak jsem již napsal, často jsem ji viděl tančit, ale co si o tanečním pohybu myslí, jsem vůbec netušil… I proto vznikl tento rozhovor…
Dokonce jsem se jí odvážil v rámci rozhovoru požádat o taneční pohádku…
Jájo, jak dlouho se již věnujete tančení? Jaká byla a je vaše „taneční evoluce“? (Co jste kdy cvičila a co vám to dávalo?) Prošla jste i „taneční revolucí“? (rychlá intenzivní změna)
Tanci se věnuji od základní školy. Až do maturity jsem navštěvovala „rytmiku“ v „zušce“. Během studií na vysoké škole jsem měla od tance pauzu, ale v té době byl na výsluní dance aerobic, který mě oslovil a následně jsem si udělala i instruktorský kurz aerobiku. Pak už byl jen krůček k zumbě. Líbilo se mi spojení hudby, tance a fitness. Po nástupu do SVČ jsem rozšířila své portfolio o lekci Fitbalet. Ta vznikla z důvodu, že mi stále chyběl ten klasický, ladný tanec a hledala jsem způsob, jak se mu věnovat a jak ho přiblížit hlavně dospělým tanečnicím, které už nemohou navštěvovat „zušku“. Během let jsem absolvovala řadu kurzů a školení a stále je čemu se učit. Myslím, že všechny kroky a celý vývoj byl plynulý a logický. Rychlá změna asi nenastala. Všechno má svůj čas.
Tanec a ženství?
Tanec je ve většině případů ženskou záležitostí. Může být dobrým nástrojem pro sebepoznání a vyjádření se. Teď se ale nebavíme o tanci, který známe z hudebních klipů. Jde spíš o vnímání přítomnosti skrze plynulý, harmonický pohyb v souladu s hudbou. Cest je hodně. Záleží, co komu vyhovuje.
Během vašich vystoupení vidím převážně holky… Není to škoda, že kluci chybí?
To je pravda! Kluci k nám do kroužků ale také chodí a většinou jsou i velmi šikovní. Bohužel většinou u tance moc dlouho nevydrží. Přetáhnou je pak „klučičí sporty“.
Čím by se mohli kluci obohatit během „taneční cesty“?
Myslím, že není důležité, zda se jedná o kluka či holku. Ať už se jedná o jakýkoliv tanec, vždy je důležité naučit se vnímat rytmus, který máme všichni v sobě od narození a který nás provází celým životem a dává do něj určitý řád. Další důležitou složkou je naučit se ovládat svoje tělo a zvládat koordinaci pohybů. Navíc v souladu s hudbou. Toto všechno se nesmírně hodí do běžného života. A když se podíváme trochu dál… Vždycky je skvělé, když kluk dokáže tančit. (úsměv)
A naopak, jak tanečnice třeba vnímají vytrvalostní běh, posilovnu, či míčové hry? (úsměv)
K tanci je samozřejmě potřeba jak fyzická kondice, tak síla. Ale také zmiňovaná koordinace, která se nezíská ani při běhu, ani v posilovně, ale tréninkem. Po intenzivní taneční lekci si už asi nebudete chtít jít zaběhat. Nicméně já do lekcí zařazuji posilování vlastní vahou a různé cviky na mobilitu, což mi připadá pro tanečnice důležité.
Jak vnímají tanečnice míčové hry? Asi jako odreagování. Rekreačně. Řekla bych, že tanečnice jsou spíš hodně individuální a týmové sporty nebudou pro ně to pravé… (úsměv)
Dalo by se tančit bez vnější hudby?
Tanec souvisí s hudbou, není s ní však v zásadě spjatý. Tanečníci vnímají jak vnější prostor, ve kterém se pohybují, tak i své vnitřní prostředí. Každý pohyb, aniž bychom si to v běžném životě uvědomovali, může mít svoji vlastní výpovědní hodnotu. Nicméně pro tanec je důležitá především estetická stránka, která ho posouvá výš nad běžné činnosti. A v této souvislosti se stává hudba podstatnou součástí tance.
Co krátká pohádka o zázračných tanečních střevících? Mohl bych vás o ni tady a nyní požádat? (velký úsměv)
Byla jednou jedna holčička. Žila se svými rodiči a babičkou v jednom malém domečku na vesnici. Rodiče museli hodně pracovat, a tak holčička trávila hodně času sama nebo s babičkou. Jednoho dne objevila na půdě krabici, ve které byly staré fotky krásné tanečnice v nadýchané sukni a hodně prošlapané taneční boty. Když si všechny ty zašlé věci holčička prohlížela, ucítila, jako by její srdce poskočilo. Od té chvíle bylo všechno jinak…
Babička jí prozradila, že na těch fotkách není nikdo jiný, než ona a že ty taneční střevíčky byly její první a dostala je kdysi od své maminky.
Holčička se nemohla zbavit toho zvláštního pocitu. Když vyšla ven na zahradu, jako by vstoupila na jeviště. Od té chvíle netoužila po ničem jiném, než navštěvovat hodiny tance…
Se začátkem nového školního roku zavedla babička holčičku do Střediska volného času do kroužku Piruetka, kde se učí základům baletu. Holčička se už moc těšila na novou paní učitelku, na děti, ale hlavně na to, jak si poprvé nazuje ten poklad z půdy – taneční boty po babičce.
Děvčata v šatně se převlékala do baletních úborů a po očku sledovala novou holčičku. Ta byla celá nesvá v novém kolektivu, ale statečně to na sobě nedávala znát. Oblékla si silonky, trikot, svázala vlasy do culíku a začala si nazouvat své taneční střevíce. Vtom se ale šatnou rozezněl smích. Prý takové škaredé boty holky ještě neviděly! Holčičce bylo do pláče.
Zasáhla ale paní učitelka. Vzala holčičku za ruku a zavedla ji do sálu plného zrcadel. Když se rozezněla hudba, jako by nožičky v tanečních střevících tančily úplně samy. Holčička zapomněla na celý svět a tančila a tančila.
Dnes je z naší holčičky uznávaná baletka. Jezdí po celém světě a všude sklízí úspěchy. Rodiče jsou na ni také náležitě hrdí. Nikdy ale před představením nezapomene pohladit kouzelné taneční střevíčky, které si s sebou vozí pro štěstí a které jí připomínají její babičku.
Jájo, děkuji za rozhovor a za pohádku. Na jejím konci mně vytryskly slzy…
Libor Duchoň
