Pro Rudolfa Hudka jsou práce a dobrá nálada víc, než medikamenty
Zatímco někteří považují odchod do domova pro seniory za veskrze neveselou událost, protože je tam už nic nového nemůže potkat, čtyřiaosmdesátiletý Rudolf Hudek má zcela jinou zkušenost. V Domově pro seniory u Lesíka je už pět let a nikdy netušil, jak krásné chvíle zde bude prožívat. Předtím byl ovšem doslova na dně. Psychicky i fyzicky. Nyní, na začátku nadcházejícího nového roku přišel do redakce Znojemska, aby jeho prostřednictvím poděkoval všem, kteří se o něj a další obyvatele domova nepřetržitě starají.
„Zdejší pracovníci mě doslova z toho dna vytáhli. Bydlím ve druhém patře, takže nevím, jak je to jinde v dalších patrech, ale věřím, že podobně. Tam, kde jsem, je to skvělé, není nic, na co bych si mohl stěžovat,“ říká stále velmi vitální Rudolf Hudek.
Své povídání každou chvíli pepří nějakým vtipem. Zná jich desítky.
„Já si musím pořád dělat legraci. Mám skvělý důchod. Ale až teď, co jsem se rozhodl využít zdejší péči,“ vysvětluje.
O tom, co prožíval těsně před odchodem do Domova u Lesíka, nechce příliš vyprávět, jinak ale vzpomíná rád.
Do Znojma se dostal začátkem padesátých let jako voják. Oženil se a už tu zůstal. Ještě v pětasedmdesáti letech lezl po střechách a zapojoval solární panely. Pracoval jednu dobu v nemocnici a vymyslel dokonce tři zlepšováky. Mimo jiné na třídění okurek v podniku Fruta.
„Bez práce jsem byl vždycky nešťastný a musím neustále něco dělat, vlastně i teď,“ prozrazuje na sebe.
Právě v tom tkví možná také tajemství jeho stále dobré nálady.
Alžběta Janíčková
