Stříbrný kopr – Viki Bulínová na mistrovství Evropy v Minsku

Mistrovství Evropy v Muaythai, semestr na VŠ, plavání, dojíždění, dieta…  Stěžejní body začátku jednoho příběhu. První velká akce čistě během semestru. Příprava byla celkově výzva, ale udělala jsem maximum a mohla odlétat směr Minsk, připravená. Pondělí, jsme na místě. Minsk je krásné město, všechno má svůj pořádek. Ve váhovce mám Sofii Olofsson, jeden ze svých vzorů. Přálo nám trošku štěstíčka, pavouček je nalosován tak, že by mi mohlo vyjít „vysněné“ finále. Sofia je na druhém konci pavouka. Při zahajovacím ceremoniálu nesu vlajku. Je to čest, která byla vykoupena hodinovým čekáním v zákulisí a nezhlédnutí jednoho z nejkrásnějších ceremoniálů. Dělám si srandu, to nejlepší číslo jsem viděla díky ochotě vojáků, kteří s námi vlajku nesli. Na závěr složení slibů a hymny Běloruska a Muaythai. Ano, jako sport máme vlastní hymnu.

Přesuneme se o pár dní dopředu. Po bezespánkové noci je tady pátek ráno. Kája mě jde doprovodit na vážení. Chvíli bloudíme, ale nakonec přeci jen najdeme správný vchod do haly na vážení. U zdravotní prohlídky se paní líbí mé veselé ponožky s kiwi a kivi. Na váze krásných 53,8kg. Konečně se můžu najíst a napít.

Snídaně je pro mě malé nebe. Na věcičku, které říkám vajcotvarožnikov nikdy nezapomenu. Takový malý koláček z našlehaných bílků a tvarohu, nejlepší jídlo tady. Bohužel neznám jeho název. Proliju to pár šálky kávy, aby se mi dobře spalo.

Po jídle si jdu ještě lehnout. Konečně se mi povede usnout. Soupeřkou mi bude Španělska Maite Botella. Něco je jinak, jsem nervózní, hodně nervózní. Tyhle pocity jsou pro mě poměrně neznámé před zápasy. Už chci být na hale, ať začne zápas, dám první úder a všechno ze mě spadne.

Jdeme na oběd, ti kreténi zase všechno posypali koprem. Proč to udělali? Kopr není kámoš, ani trochu. Nabírám si trošku špaget a rýže s co nejmenším množstvím kopru. Náladu mám dobrou, akorát vážně nesnáším kopr. Dítě s alergií na kopr nemůže v Bělorusku přežít.

Kolem jedné hodiny vyrážíme na halu. Procházkou je to asi pět minut od hotelu. Ještě se tam na chvíli rozplácnu, nervozita ustupuje. Při rozcvičce se cítím dobře. Rozeskáču se a dám stínovku, bez hudby by to nešlo. Krátký lapy, jsem ready. Chviličku si ještě lehnu, v hlavě si přehrávám taktiku do zápasu. Přímky, low a do stran. Kolem naší nalepené vlajky je celý Český tým. Prezident Ottich, trenér Martin a ze zápasníků Kája a já.

Necháme zalepit rukavice a jdeme si stoupnout k ringu. Teď už jsem vlastně v pohodě, jenom si tam poskakuji a čekám.

Prolézám provazy, v ringu je fajne. Zatančím si svůj kousek waikru a odříkám klasiku. Nasadit helmu a můžeme.

První kolo, něco je špatně. Hlava mi vzala fýzu po prvním úderu. Ale trefuji přímky, zavírám nohou a povoluji si. Kopu zadní low, trefím koleno. K*rva bolest. Trošku mě to zchladí. Většinou bolest při zápasech necítím, ale dneska se mé nociceptory rozhodly ignorovat adrenalin, takže „au“.

Kolo vyhrávám na body, ale vůbec mě to nebaví. V rohu se jednou blbě nadechnu vody a mám trošku pocit, že se topím.

Ve druhém kole udělám občas blafák, z roundu teep. Taky kopu high kicky, jupí. V klinčí se mi nelíbí, tavím se tam. Hezky si povoluju a přecházím do protiútoku. Čas mi ubíhá strašně pomalu.

Další kolo win, ale cítím se na kopr.

Třetí kolo je peklo, vůbec se mi tam nechce být. Dám nějaké blafáčiky. Jednu chvíli mi dojde dech, vypadá to, že hulím. Pohoda, jenom se dusím.

Win 30-26. Jsem na sebe strašně naštvaná. V hlavě mám jiný zápas, než se odehrál v ringu.

Do ringu po mě nastupuje Sofia proti Rusce. Největší dívčí štípačka ever, co jsem kdy viděla. Je to hodně těsný zápas. Je to tvrdost versus bodovačka. Švédské zvíře proti ruskému toreádorovi. K překvapení většiny v hale vítězí Ruska, má soupeřka do finále.

Jdu si sednout k věcem, v hlavě mám pořád svoji verzi zápasu. Čekám, že když přijde zbytek týmu, dostanu čočku za hnusnej utahanej zápas. Nic takového se neděje. Dostávám pochvalu za hezký a takticky dobře zvládnutý výkon. Tady něco nehraje. Postupně zjišťuji, že jsem se akorát sama potopila v hlavě. Dostávám hezké zprávy od okolí, nálada se mi zlepšuje. Mrknu se na záznam, ten zápas byl dobrej! Nechápu, jak se tak diametrálně mohla lišit představa v mé hlavě oproti realitě. Zpětně mě mrzí jen jedna věc, ten zápas jsem si neužila.

Plánujeme taktiku na Rusku. Naším receptem bude pohyb. Svět je zase zelenější a já se můžu těšit na další zápas.

Je tady nedělní den D. Noc na spánek zase není bohatá. Na váze krásných 53,9kg a hurá na snídani. Po jídle si jdu ještě lehnout. Usínám bez mrknutí oka. Tentokrát nejsem nervózní, podívám se ještě na záznamy ze zápasů. Zápasy na živo působí úplně jinak než na videu. Nejde to srovnat. Chvilku ještě polehávám, zkouknu nějaká videa a cítím se dobře. Věřím, že bych mohla vyhrát.

Jdeme na malý oběd a vyrážíme s Kájou na halu, kde se zase slezeme celý tým. Kája mi uplete copánky, a ještě se natáhnu. Před minulým zápasem jsem se málo rozdýchala, stejnou chybu už znovu neudělám. Na rozcvičku klasické rozeskákání, stínák a lapy.

Necháme zalepit rukavice a jdeme si sednout k ringu. V hlavě mám plán, který chci plnit. Ale hlavně si tento zápas chci užít. To je přeci důvod, proč celý tento sport dělám. Protože mě to baví.

Je to tady, prolézám provazy. Krátké waikru, nasadit helmu a hurá do zápasového postoje, vyrážíme do boje.

V prvním kole se docela hezky hýbu, snažím se chodit za přední stranu. Obě jsme spíš hravější typy. V klinči má sílu, snažím se, ale přeci jen je silnější. Načasuje mi jeden low, že spadnu. Hned vyskočím nahoru. Jako kdyby podlaha ringu byla láva a já se nechtěla spálit.

Cítila jsem se v tomto kole o kousek lépe, ale jde to na Ruskou stranu.

Druhé kolo je podobné, ale už méně chodím za přední stranu. Trefím hezkou přímku, která jí i díky trošku zamotaným nohám posadí. Zápas mě baví. Je těžké trefit high kick, má dobré oko a vždy si stihne povolit.

Další těsné kolo, ale moje nebude. Všechno nebo nic, musím to zkusit na jednu ránu.

Trošku bojuji s načasováním u lokte z otočky. Cítím, jak jenom štrejchnu bradu. V klinči mě rozhodčí dvakrát počítá za neaktivitu. V ringu jsem nechápala proč, nic mi nebylo. Později mi to bylo dovysvětleno. Nechtěla jsem se tam zbytečně tavit, abych měla sílu ještě zkusit něco trefit. Měla jsem co dělat, aby mi nestáhla hlavu na kolena a úplně zapomněla pracovat. Zkouším to ještě trefit, ale bohužel. Konec zápasu.

Prohra na body 30-26 prý. Jsem zklamaná, ale zápas jsem si užila. Musím si vše trochu srovnat. Po pár minutách se mi zvedá nálada. Vždyť mi chybě jenom kousek. Zápasím s nejlepšíma na světě a jsou to poměrně vyrovnané zápasy. Je jenom otázka času, kdy to zlomím a dostanu se ještě výš. Jenom to bude stát ještě chvilku dřiny a potu. Když máknu, jednou se mi to povede.

Je tady vyhlašování. Čekáme v jedné místnosti. Sedne si vedle mě Ruska a začne se se mnou bavit. Se jí ptám, co je za váhovku. A ona, že vždyť se mnou zápasila. Ups. Spletla jsem si jí s Ruskou, co stála kousek přede mnou. Trošku trapas, ale pohodička. Chvilku kecáme, je milá. Má už 32 let a říká mi, že zápasení je pro ni jako trénink, už vůbec nebývá nervózní. Zápasí nějakých 10 let a pracuje jako trenérka u nich v gymu. Nejdříve jsem měla Rusky za trošku emociálně ploché, měním názor. Milá pohodářka.

Při samotné ceremonii se usmívám jako měsíček na hnoji. Je to nádherný pocit. Jako nástupní song je znělka z písničky od Abby. Nikdy to už nedostanu z hlavy pryč. Medaile, co mi visí na krku, je nádherná…

Po ceremoniálu seberu všechnu odvahu a skočím se zeptat Sofie, jestli by si se mnou nevyměnila dres. Poprvé se za celý šampionát zatváří mile a souhlasí. To její objetí, je jako skála. Domluvíme se, že si věci předám později na hotelu.

Další den ráno stepuji na recepci s připraveným dresem a tričkem. Jsem snad víc nervózní než před zápasem proti Španělce. Otevřou se dveře výtahu a proti mně vychází thajboxerský švédský Jágr. Takže ano, Sofia Olofsson. Dostanu celou švédskou teplákovku i s tričkem. Štípněte mě, jestli nespím. Se svým skromným balíčkem, obsahujícím tričko a dres, se cítím trošku trapně. Chviličku se pobavíme a potom rozloučíme.

A co bylo dál? Mamka dodnes bojuje s tím, aby tu teplákovku ze mě dostala dolů.

Za super servis na ME děkuji Karolíně Klusové a Khru Martinu Vaňkovi. C.M.T.A. – Czech Muay Thai Association a Petru Ottichovi za možnost reprezentnovat Českou republiku na této akci.

Přípravu jsme zandali s Petrem Kuchaříkem. Těším se, kam to dál dotáhneme. Dziakuj trenieru.

Za podporu děkuji KLUDI Armaturen CZ, Gladork Gym a Rudolfu Křížovi.

Taky děkuji rodině, která ty nervíky zase přežila, a vám všem za podporu.

VIKI