Ladislav Zibura: Bez mapy nezabloudíš, protože stejně nevíš, kde jsi!

Bez mapy nezabloudíš – stejně nevíš, kde jsi. Tímto netradičním krédem se řídí na svých cestách dobrodruh a spisovatel Ladislav Zibura. Do Kristových let má ještě daleko, stihl vydat čtyři úspěšné cestopisy, stát se mediálně známým a pořádat po vlastech českých vyhledávané one man show. Už podruhé zavítal i do znojemského divadla. A diváků přišlo ještě víc než poprvé. Takové věci se šíří rychle – Ladislav Zibura je v dobrém slova smyslu exot. Něco, co jste možná ještě nikdy neviděli a neslyšeli.

Vypráví o tom, jak cestuje netypickým způsobem po světě. Dvě, tři hodiny, a vy vydržíte poslouchat a ještě se dobře bavit.

Na svoji první, téměř tisícikilometrovou pouť přes Pyreneje do Santiaga de Compostely Ladislav Zibura vyrazil hned po maturitě. Sám, jen s batohem a pěšky. Poté zamířil také jen po svých do Říma a postupně laťku zvyšoval. Vydal se přes Turecko do Jeruzaléma a k jeho posledním kouskům patří tříměsíční putování po Himalájích a Číně. Každý den spal jinde a nikdy nevěděl, kde složí hlavu večer, šlapal po horách i po dálnici a napsal o tom knihu Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Který zhýčkaný Evropan by chtěl něco takového dobrovolně absolvovat?

Přitom Ladislav Zibura na první pohled vypadá jako nevinný a nesmělý klučina, připomínající spíše úředníka prosperující firmy než drsného cestovatele.

Ovšem v očích má varovné rarášky. Když se zahledí do publika a poprvé promluví, jako když ve vás zapnou knoflík. Začnete se smát, dokud neskončí. Jeho vtipné glosy z cestování jsou sice místy až trochu sarkastické (je takový, aby všechna dobrodružství vůbec přežil), přesto i plné člověčiny a kořeněné odzbrojujícím optimismem. Smějete se, i když si dělá srandu nejen ze sebe, svých blízkých, z cizích zemí, ale i tak trochu z vás.

Popisovat ovšem jeho neuvěřitelné příběhy a neuvěřitelná setkání s neuvěřitelnými lidmi je nošením dříví do lesa.

Nikdo to neumí tak jako on sám. Počkejte, až do Znojma přijede zas. Možná vám taky připomene, jak malicherní někdy jsme a jak důležité je mít nadhled a naději. Naději v to lepší v každém z nás. Byť se to někdy nevyplatí.

Alžběta Janíčková