Proč mají fotoaparáty z Karla Plíhala strach?

Libor Duchoň, externí fotograf Znojemska, má vzácný fotoaparát s vlastním rozumem. Ten na rozdíl od nás i od produkce právě probíhajícího hudebního festivalu Petra Dvorského dopředu věděl, že zpěvák Karel Plíhal trpí alergií na fotoaparáty. Posuďte sami.

Tohoto známého písničkáře – čtyřnásobného držitele Porty a autora proslulých hitů – provází pověst poněkud plachého člověka.

Nedávno vystoupil v rámci zmíněného festivalu na zámku Valeč, odkud je do Moravského Krumlova coby kamenem dohodil. Koncert nesl název Písně trochu jinak a my se tam s kolegou Liborem rozjeli.

Sraz jsme měli u benzinky na kraji Znojma. „Kde máš fotoaparát,“ ptám se udiveně. Tohle se Liborovi nestává, ale na svého němého společníka s optickou čočkou tentokrát prostě zapomněl. Museli jsme se tedy v dobré náladě vrátit. Cesta dál byla pak příjemná, připomínali jsme si Plíhalovy nejznámější písničky. Třeba „Nejkrásnější akord bude A-maj, prstíky se při něm nepolámaj,“ zapreludoval s dokonalou intonací kolega, a já poněkud méně obratně: „Maličký námořník v krabičce od mýdla, vydal se napříč vanou.“

Konečně v cíli. Samozřejmě ne ve vaně, ale na parkovišti před zámkem. „Kde máš fotoaparát?“ ptám se při zamykání auta a dívám se nevěřícně, jak ta důležitá věcička leží pod sedadlem. Reagoval zaraženě: „To je divné. Jemu se na ten koncert vůbec nechce, něco mi chce asi povědět.“

Ale nebylo třeba se zneklidňovat, u pokladny jsme dostali visačku opravňující k pořizování fotografií během produkce.

Jenže ten fotoaparát schovaný pečlivě v brašně v té chvíli už asi věděl. Jakou cestou k tomu dospěl, vážně nevím, ale před začátkem koncertu předstoupil na pódium předřečník a upozornil dle přání vystupujícího na striktní zákaz fotografování. A zdůraznil, že se to týká i novinářů. Pokud by prý tento pokyn někdo porušil, okamžitě ho pořadatelská služba vyvede ze sálu.

Pak koncert začal. Karel Plíhal si sedl na židličku, zvedl hlavu a požadavek zopakoval. A abychom všechno všichni pochopili, odněkud z futrálu ještě vytáhl obrázek zákazové značky s červeně přeškrtnutým fotoaparátem. A pak do mikrofonu zazpíval: „Prosím vás vážení o slyšení, věřte, že patřičně ocením, přestanete-li s focením, a to v jakémkoliv rozlišení.“

Nebohý Liborův fotoaparát, který chtěl moudře zůstat doma, během koncertu nedutal. Škoda, že jsme ho hned neposlechli a neušetřili zbytečného stresu. My se naopak náramně bavili. A při zpáteční cestě jsme se shodli. Plíhal je jak pramen zázračné vody. Přes tu fotografickou alergii. Svérázný, drsně vtipný – a je v něm i poetická duše. Rozdává, obohacuje, a život je hned barevnější.

Alžběta Janíčková