Jubilejně nejubilejně

Když něco trvá dlouho, není to ještě důvod k oslavě, jak to dokazuje například dlouhotrvající rýma. Nebo výstavba tuzemských dálnic.

V případě týdeníku Znojemsko je tomu jinak. Století od vzniku těchto regionálních novin představuje úctyhodnou tradici. Ale přiznejme si, že počátek jmenovaného listu (26. 7. 1919) ještě o vous přeběhl Miroslav Zikmund svým narozením 11. 2. téhož letopočtu.

Jestliže jmenovaný proslulý cestovatel měl neposednou krev a poznával svět, Znojemsko mělo a má krev územně posednou, protože tak tomu u regionálního listu má být. Avšak i jeho publicisté poznávali své teritorium dychtivě, zkoumavě a mnohdy i dobrodružně. Za dlouhá léta tak vytvořili – a nadále zdařile vytvářejí – pomyslnou knihu Znojemsko snů a skutečnosti.

Ošemetností rozličných výročí bývá oficiálnost, které bych se v případě Znojemska rád vystříhal, takže se tímto vystříhávám šmik-šmik a dodávám, že k tomuto periodiku mám vztah povýtce osobní. A to už pětatřicet let, od kdy se znám s Vlastimilem Mrvou, který se postupně a zaslouženě stal ikonickou postavou právě jubilující redakce.

Coby redaktor bývalého časopisu Mladého světa jsem ho poznal jako nápaditého znojemského externího dopisovatele našeho tehdejšího týdeníku. A to jsem netušil, že Mlaďák posléze zanikne, kdežto jeho domovské Znojemsko nám vytře zrak a bude vycházet furt!

Budiž to Znojemsku (a jeho čtenářům) přáno, což říkám od srdce, neboť mám pro regionální publicistiku slabost a věřím v ni. Jedny z mých prvních autorských příspěvků mi totiž byly otištěny jako karlovarskému středoškolákovi v tamní místní Stráži míru.

Její šéf mi jednou jako šestnáctiletému svěřil dokonce rozhovor s porodníkem o bezbolestném porodu.

A ještě něčím mi onen karlovarský šéfredaktor zůstal natrvalo v paměti. Bylo to následující moudro, které mi jako zelenáčovi otcovsky sdělil:

„Když budeš v celostátních novinách kritizovat ministra, tak se s ním pak nejspíš nepotkáš v Praze někde na ulici. Ale když v našich okreskách svým článkem naštveš nějakýho zdejšího papaláše, tak do tejdne ho ve městě určitě někde potkáš a může ti dát přes hubu.“

Ta rázovitá slova jsou z dávna.

Nyní by se nic takového novinářům ze Znojemska dozajista nemohlo stát… Je-li tomu tak, pak jim k tomu upřímně gratuluji.

A ke stému výročí samozřejmě taky.

Patřím nejen ke čtenářům, ale i k občasným přispěvatelům         Znojemska, takže se pokládám tak trochu za znojemskou okurku.

Doufám však, že redakce tím chvályhodným výročím nezpychne. Už proto ne, že tradice tuzemského tisku zná i jubileum (shodou okolností taky letošní) ještě přesně trojnásobně delší. Konkrétně mám na mysli nejstarší český tuzemský list s názvem Pražské poštovské noviny – od roku 1719.

Pravda, zmíněné noviny už dávno nevycházejí, ale v rámci Evropy existuje jedno švédské periodikum (Post-och Inrikes Tidningar), které začalo být vydáno už v roce 1645 a existuje dodnes!

Ano, jubilující přátelé z mého milého Znojemska, tomu se říká laťka.

Rudolf Křesťan