Ivan Natašu hledat nebude
Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša, vyzývala v srpnu roku 1968 populární píseň sovětské okupanty, aby táhli, odkud přišli. Dnes se tato věta dá v přeneseném slova smyslu vztáhnout na téměř pětimetrovou sochu bronzového rudoarmějce vytvořenou v roce 1953 jako symbolické poděkování Rudé armádě za osvobození z německé okupace.
V téměř antické póze, v odhodlaném gestu rozevřené dlaně levé ruky a s romanticky rozevlátým pláštěm hledí voják vstříc zářné budoucnosti. Znojemský Ivan z Mariánského náměstí, jak je mu lidově přezdíváno, není samozřejmě živou bytostí, také situace je zásadně jiná, přesto vystihuje dnešní motivaci a radikálnější uvažování některých obyvatel, kteří by si s odstupem času přáli buď úplné odstranění sochy, nebo aspoň její přemístění na méně frekventované místo.
A souzní i se současnou fámou o tom, že Město skutečně o něčem takovém uvažuje. V plánu to ale zdejší radnice rozhodně nemá, protože ani mít nemůže. Pomník je totiž kulturní památkou.
Za šířením zkreslené zprávy o odstranění pomníku nejspíš stojí facebooková anketa znojemského místostarosty Jakuba Malačky, který u příležitosti květnového výročí konce druhé světové války existenci sochy komentoval a který v tomto smyslu vyzval veřejnost k diskuzi.
„Vloni se mnou dost lidí řešilo, že by chtěli sochu přemístit. Taky existuje fotomontáž, na níž je místo Ivana umístěna na náměstí fontána. Náměstí v plánu sice předělávat nemáme, ale i tak by mě moc zajímal váš názor.“
Na místostarostovu otázku odpovědělo více jak tři sta občanů a velká většina z nich se jednoznačně postavila za to, aby se žádné změny nedělaly. Mimo jiné proto, že by se historie měla ctít.
Pozice Ivana je však pevná především kvůli Zákonu o památkové péči 20/1987 Sb.
„Jde přece o kulturní památku. Názory může mít každý různé, ale toto je nezpochybnitelné. Socha je architektonicky i sochařsky zdařilé dílo – v rámci své doby,“ komentuje památkář Jan Kozdas. Kdyby ale bylo na něm, ani on by ji neodstraňoval. Sám se za ni postavil i začátkem devadesátých let, kdy se o tom skutečně reálně uvažovalo. Namále měla ovšem i v roce 1968. Tehdy ji v reakci na vpád „Ivanových spolubojovníků chtěla pomocí nákladního automobilu Praga V3S spontánně zbořit skupinka rozvášněných znojemských obyvatel.
Znojemský historik Jiří Kacetl si ale myslí, že čas Ivanova pádu stejně jednou přijde. „Ještě na takový krok nenazrál čas. Stále žije generace Znojmáků, pro které tento pomník symbolizuje téměř posvátné osvobození Rudou armádou. Ano, dnes již víme, že sice přineslo konec krvavé diktatury nacistické, zavleklo sem ovšem diktaturu komunistickou, rovněž krvavou a mnohem delší a na charaktery lidí ničivější. Uvidíme za dalších dvacet či třicet let, až se události roku 1945 stanou skutečnou historií,“ tvrdí Jiří Kacetl.
Pro znojemskou architektku Ivonu Poláčkovou však Ivan nesymbolizuje diktaturu, ale spíše utrpení obyčejných lidí napříč všemi národy, jejich oběti během nesmyslných válečných konfliktů. Na něco takového by se podle ní nemělo nikdy zapomínat.
Jaký konečný osud čeká Ivana na Mariánském náměstí, jaké řešení tohoto složitého problému nakonec zvítězí, tedy ukáže skutečně až čas. Ať už ale Ivanův osud bude jakýkoliv, přejme si, aby se podobné válečné monumenty nemusely budovat nikdy. Abychom se pak nemuseli přít, do jaké míry obohacují nebo znehodnocují naše charaktery a naši hmotnou kulturu.
Leccos je v tomto směru i v našich silách.
Alžběta Janíčková
