Zápas číslo 23 a 24 – Maximus cup v muaythai

O víkendu 26.-27.  ledna se konal v Praze další ročník prestižního domácího turnaje Maximus cup v muaythai, který byl poprvé pod záštitou světové federace IFMA (International Federation of Muaythai Amateur). Na turnaji bylo mnoho vynikajících zahraničních zápasníků a Viki startovala v nejobsazenější ženské kategorii do 54kg…

Bez zápasu jsem byla celých 70 dní. S trenérem jsme se dohodli, že si od zápasení na chviličku odpočinu. První abstinenční příznaky se objevily už po týdnu. Co se dá dělat. Prostě se trénovalo a pro změnu se zase bojovalo na vysokoškolské půdě. Při zkouškách hezká průprava na stresové reakce, které by mohly nastat před zápasem. Takže vlastně tohle byla dost komplexní příprava po všech stránkách. Zkouškové zakončeno týden před zápasem. Hezky akorát.

V sobotu ráno jsme vyjeli do Prahy na vážení. Možná jsem měla náladu trošku na ranu, podle Peti, ale jenom možná. Když máte hlad, vždycky se nesmějete. Nakonec jsem raději prospala celou cestu. Na vážení nebyla zrovna malá fronta. Žíznivou hodinu jsem si krátila kecáním s Peťou Kročákem, prostě skoro každý trenér se jmenuje Peťa (úsměv), a Klárkou s jejíma trenérama.  Váha, lékařská prohlídka, úsměv, pití, jídlo…(úsměv)

Byly trošku zmatky, protože bylo hodně zápasníků a trvalo, než se pavouky vytvoří. Konečně. Následné dění připomínalo nálet důchodců na slevy v Kauflandu, když se každý trenér a zápasník chtěl dozvědět, kdy a s kým bude zápasit. Šli jsme až 12. zápas. Kanibal na scéně a jako poslední jídlo před zápasem si dávám sušené kiwi. Odpovím pár lidem na zprávy a už vše dávám stranou. Sleduji prvních pár zápasů a u šestého se jdu převléct.

Rozehřívám se, stínování, lapy a cítím se dobře. Tentokrát jinak dobře, uvnitř uvolněně. Tenhle pocit před zápasem neznám, je to super. Dnes bude něco při zápase jinak. Ničím se moc zbytečně nesvazuju. Usmívám se. Mám novou mikinu, brácha mi ji dal k Vánocům, protože starou jsem ztratila někde na zápase. Jdeme čekat k ringu a Peťa jde pro helmu. Podezřele dlouhou dobu se nevrací, a jak nic nevidím, není mi to nejpříjemnější. Ale víte co, pohoda. Za chvilku přijde. Dáme masáž, navážeme prajead, nasadíme chrániče a mongkol. Jdeme do rohu. Gratulujeme Olze, která právě vyhrála zápas přede mnou, a ona mi zase přeje štěstí. První zítřejší finalistka. Teď se jde do ringu rozhodnout o druhé.

Provazy. Přelezu je jak nic a jdu pozdravit rozhodčí. Hopsám si, jak kdybych šla na jahody. V rohu mi Peťa říká, ať se podívám na soupeřku, že je menší. To nevychází, protože mám mlhu jak v rákosí. Vidím ji, až při pozdravení na středu ringu před zápasem. Je to maďarský drak trnoocasý a já mám chuť na guláš, maďarský…

První kolo, během chvilky jsme v klinči. Ze začátku tam má soupeřka sílu a mám co dělat, abych ji dostala na provazy. Ale jak si ji tam dostanu, už nepustím. Po chvilce cítím, jak povoluje a začíná kolotoč kolen, podmetů a občas nějakého lokte. Všechno beru do klinče, kde soupeřce nedávám šanci. Je konec kola a mně se povedly snad tři podmety? Nevím. Jdu si hezky do rohu a pohoda.

Druhé kolo. Skoro podobný scénář jak v prvním. Vybavuje se mi vzpomínka na jeden okamžik. Chtěla jsem dát naskočené koleno, ale nemohla jsem se rozhodnout které, tak jsem tam dala tak napůl obě zaráz. Úplně nechápu, jak jsem tohle vytvořila. Strašně si ten zápas užívám a zase konec kola. V rohu mi Peťa říká, že mám nabodováno a ať si to jenom užiju.

Poslední kolo je tady. A já snad poprvé v zápase dokážu chvíli bouchat uvolněně. Prostě si jen hraju. V klinči si stahuju hlavu na kolena, zase podmety, nějaký údery, lokty. Soupeřka dobrá, pokaždé vstane. Občas se otočí zády, tak jenom lehce hodím loket do zátylku. Konec zápasu.

Jednoznačná výhra. Jsem spokojená, a to většinou skoro nikdy nebývám. Chyby si uvědomuju, akorát jako bonus mám dobrý pocit. Dostanu pochvalu i od Peti.

Ale je to divné, že by šlo všechno tak hladce? Večer si projíždím Facebook a narazím na příspěvek, který se týká dodělávání váhy na zítřejší finále. Říkám si, že to je blbost, vždyť se přece nepřevažuje. Tak si to jdu ověřit. V jednu chvíli přijde moment, kdy máte chuť říct milion sprostých slov naráz. Tohle byl on. Nádech, výdech, ***, ***.

Zvážit se, tak zní první úkol. Přemlouvám recepční, a ta mi po krátkém protestu půjčuje klíče od posilovny, kde je váha. Do rána to samo nespadne, musíme tomu pomoct.  Sauna. Potkala jsem milý tým lukostřelců, kterým nevadilo, když se k nim přidám.  Bohužel tam je pouze 70 stupňů a já se ani po půl hodině nezačínám potit.  Jdu skákat přes švihadlo a nakonec dám vanu, dvě. Pro dnešek stačí. Doufám, že to tam je.

Ráno jdu poprosit zase recepční o klíče od posilovny, ať se dojdu zvážit. Vypadá to dobře.  Jo podvážila jsem kilo.  Nálada dobrá, jsem zase v plné síle. Poslouchám písničky, dívám se na zápasy, střílíme vtípky a pomalu je čas.

Scénář podobný včerejšímu. Převléct, rozehřát, stínování a lapy. Zase se cítím dobře. Volně a rychle. V hlavě mám hezký klid a tělo se cítí silné, však má taky natrénováno. Zase se jdeme připravit k ringu. Tentokrát máme víc času, tak si tam ještě můžu poskakovat. Následně masáž, prajead, chrániče a mongkol.

Volají nás do ringu. Jdeme. Odvolají nás z ringu. Odejdeme. Prý má být ještě před zápasem vyhlašování. Nakonec nemá, bude až po našem zápase. Zpátky do ringu.  Provazy elegantně přelezeny, pozdravit rozhodčí. Jdeme se pozdravit se soupeřkou, dvojitý úsměv. Olga se směje taky. Nepřišlo mi, že se jdeme sesekat. Takovej přátelskej ťukec, jako si jít zahrát ping pong.

První kolo. Cítím se hezky uvolněně, netrvá dlouho a jsme v klinči. Má sílu, ale já větší. Takže po chvíli si ji dostanu na provazy a už nepustím. Vyměňujeme si kolena, ale přeci jen jich dám víc. Snažím se o podmet, ale má dobrou stabilitu a nemůžu ji dostat na zem. Rozhodčí nás roztrhává a dáváme krátkou výměnu, než jsme zase v klinči. Zase si tam hezky pracuju, ale dolů se jí pořád nechce. Rozhodčí roztrhne a jedeme znova. Kde asi zase skončíme? Je to klinč. Tentokrát si hezky zamču ruce a povede se mi „pěkně“ skřípnout krk. Bere to kyslík. Cítím, jak povoluje, a konečně je tady můj podmet. Pomyslná fajvka v mé hlavě odškrtnuta. Ani jsem nemrkla, a je konec kola. Do rohu jdu úplně v pohodě, vůbec si nepřijdu unavená.

Další kolo. Cítím se hezky uvolněně a daří se mi blokovat kopy. Občas si povolím. Ze začátku jsem tak udivená tím, že si dokážu povolit, a zapomenu na kontry. Později z toho už zvládnu útočit. Držím si střed ringu většinou. Hrajeme si na kočku a myš. Jdeme do jednoho klinče, kde zase získám dominantní pozici. Jinak do klinče nejdeme. Drží si mě na distanc, takže dostat se tam je skoro nemožné. Obě trefujeme, ale já víc. Hrozně mě ten zápas baví a čas utíká rychle. Zase konec kola. Strašně zajímavé, jak je ten čas dlouhý a krátký zároveň.

Poslední tříminutovka. Daří se mi přejít i do delších kombinací. Snažím se držet střed a co nejméně toho schytat. Prostě mě to baví, cítím se strašně volně. Občas holeň trošku štípne, ale jinak nic nebolí. Soupeřka dává nádherné direkty, ale ani moje nejsou při tomto zápase k zahození. Je to hodně taktický zápas. Ping pongové šachy. Na závěr kola se mi dokonce povede střelit high kick. Fakt brzo, poslední úder zápasu. Konec.

Jdu pozdravit trenéry soupeřky a Peťa už se raduje. Bude to doma, bude to ve Znojmě. Při vyhlášení se to akorát potvrdí. Neuvěřitelný pocit štěstí. Usmívám se jak měsíček na hnoji. Jen co slezu z ringu, běžím se rychle převléct na vyhlášení. Beru si kiwiovské ponožky, ale zapomenu si boty. Takže na stupně vítězů lezu bosky. Doopravdy lezu, ta jednička je strašně vysoko. Nádherný pocit. Pohár je snad zase těžší než já. (smích)

Po zápase jedeme do Nymburku, kde má Jančuš zápas na GCF 47. Svého soupeře uloví na udičku ve druhém kole TKO.

K tomuhle výletu nemám slov. Je to úžasný výsledek, vyhrát zrovna tento turnaj pod hlavičkou C.M.T.A. – Czech Muay Thai Association a IFMA – International Federation of Muaythai Amateur. Byla tam nádherná atmosféra, hlavně první den. Ale ten pocit, co jsem zažívala při zápasení, nepopsatelný. Konečně jsem v ringu cítila kousek volnosti a mohla poodkrýt, co umím. Mám problém přenášet věci, co dovedu na tréninku, do zápasu. Teď se mi to trochu povedlo. Nevím, jestli jsem si zápasy někdy užila víc. Asi ne. Viděla jsem se zase s lidmi, z thajského boxu. Jsou strašně super, je tam nádherná přátelská atmosféra. Podpora, ta byla neuvěřitelná. Sice se mnou na místě byl jenom Peťa, ale vzkazy z domova, od kamarádů, známých… děkuju, moc si toho vážím.

V první řadě děkuji trenérovi Petrovi Kuchaříkovi, zvládli jsme to.

Za podporu děkuji Rudolfu Křížovi, Gladork Gymu a KLUDI Armaturen CZ. Nejlepší fotky byly od Bartákové Lenky a parádní turnaj se svým týmem zorganizoval Petr Ottich!

Lidičky a rodino, vy jste byli parádní!!!

Viki Bulínová