Kaunas open – zápas číslo jednadvacet

Viktorie Bulínová se koncem října zúčastnila turnaje v Litvě, kde reprezentovala ČR v thajském boxu… O své zážitky s přípravou na tuto akci i se samotným průběhem zápasu se s námi dokázala podělit…     

Libor Duchoň

…Trénuji pořád, ale příprava přímo na tenhle turnaj začala asi tři týdny předem. S takovou chutí jsem se vrhla do tréninku, že se mi povedlo se odrovnat hned první den. Vzhledem k tomu, že chůze pro mě byla nadlidský úkol, tak jsem se na týden mohla s tréninky rozloučit. Týden uběhl jako zamrzlá řeka a já se těšila na trénink. A teď překvápko, zoubky se ozvaly. Takže antibiotika na osmičky a jako bonus nachlazení. Vyhrávala jsem takový super jackpot. Ale týden před odletem jsem mohla začít trénovat, fýza zůstala, takže pohoda… (úsměv)

V pátek ráno jsme měli s reprezentací sraz na letišti. Moje letecká premiéra. A pak že kiwi neumí létat. Letěli jsme super parta a všichni jsme vypadali velice živě, protože držet váhu je sranda. Měli jsme jeden přestup a letěli letadlem, které mělo zelená křídla, znamení! Z letiště nás převezli auty. Řekněme, že cesta k hotelu vypadala moc zajímavě a dal by se tady natáčet suprovej horor. Ubytování také mělo své kouzlo, jako například zázračné okno, které se nedalo zavřít. Po pár hodinách jsme se šli odvážit, všichni úspěšně.

Dali jsme si společnou večeři a vydali se vykoupit litevský Lidl, teda hlavně kluci. Další den jsme se vydali na halu, která byla nádherná. Popravdě pro mě jsou krásná skoro všechna místa, kde je ring. Dostali jsme šatnu basketbalistů. V sobotu české barvy hájilo pět našich zástupců. Tvořili jsme super tým a podporovali se. Vybojovali jsme tři vítězství…

Najednou už tady byla neděle a to byl můj den. Šla jsem rovnou finále proti polské reprezentantce Gabriele Kuzawinske. Ráno jsem se cítila fajn, nervozita se mi nějak vyhýbala. Nasnídala se a ještě si chvilku pospala. Taková dobrá nálada. Zabalit, a hurá na halu. Z hokeje mi zůstal takový malý zvyk, že si věci hezky vybalím a vyskládám do poličky. Chvilku jsem se šla dívat za holkama na zápasy. Potom nastal čas jít se rozcvičit. Takže brýle dolů, a jiný svět začíná. Proběhla transformace v avatara, protože roh modrý. Písničky mi pomáhaly se uvolnit. Rozeskákat se, stínování, chvilku lapy. Já byla připravená. Tohle byl vlastně můj první turnaj, kde jsem mohla bojovat za Českou republiku v cizí zemi. S tím také souviselo to, že tentokrát byl Peťa (trenér) doma a pod křídla si mě vzali reprezentační trenéři Jarda s Mejdou.  Hezky jsme šli čekat do haly, kde jsme se dozvěděli, že se tam vložily ještě dva zápasy. Takže sednout a čekat. Aspoň jsem mohla přemýšlet, o co osekám waikru, protože to po chvilce stopovali. Ještě jsem si šla poskakovat a všechno bylo dobré. A už přišel čas.  Poprvé jsem podlézala provazy, holky nesměly přes. Jarda mi nasadil mongkol a začalo hrát waikru. Tak jsem si v rohách odříkala svoji klasiku, samozřejmě dvakrát minula šípem a potřetí zasáhla. Asi jdu zase popisovat pocity, protože si zase skoro nic nepamatuju. Začátek zápasu. Pár úderů, a hned jsme byly v klinči. Soupeřka sice byla vyšší, ale cítila jsem se tam pohodlně, trošku silnější. Rozhodčí to po chvilce vždycky trhl a rozvázal nás. Soupeřka se moc nechtěla pouštět a vždycky mě tam ještě zmáčkla, prostě kulišák zákeřný. Nic mě zase nebolelo. Na svoje poměry jsem docela slyšela pokyny z rohu. Nechávala jsem se strašně strhnout, takže moje technika mi akorát tak zamávala. Byl konec kola a cítila jsem, že tohle jsem tahala za kratší konec. Ale byla jsem v pohodě, fýza byla super. Tak jsme si v rohu trošku pokecali a druhé kolo.

Občas se mi jí povedlo stoupnout zadním teepem. Pořád jsme chodily do klinčů, strašně mě to bavilo. Nic nebolelo pořád, ale pár kolen bylo zajímavých. V klinčích jsem zkoušela narvat nějaký lokty. Občas jsem zaslechla trenéry, tak se snažila splnit, co zakřičeli. Tempo jsem držela pořád stejné. Byl konec kola. Z rohu si jenom pamatuju, jak mě Jarda posílal do třetího kola, ať ji sežeru, myslím.

Pořád se mi dařilo držet stejné tempo. Zápas jsem si užívala, cítila jsem se docela uvolněně. Přišlo mi, že jsem ani nestihla mrknout, a už byl konec kola.

Soupeřka se strašně změnila. Při zápase byla spíš zákeřná a hned po zápase v pohodě. Bylo hrozně zajímavé, jak z ní byly cítit během krátké chvíle tak rozdílné osobnosti.

Když jsem šla do rohu, myslela jsem si, že je to naše. Cítila jsem to tak. V rohu mi Jarda řekl, že nám to nedali. Sakra. Šla jsem do středu na vyhlášení a tam mi akorát zopakovali, co už jsem věděla.

Slezla jsem z ringu. Zbytky sil jsem využila k tomu, abych nepustila slzy ven. Teď ještě nebyl čas, musela jsem rovnou na vyhlášení. Potom už pár slz mohlo přijít. Nejtěžší je si ten zápas nějak přebrat. Probrali jsme to s trenérama, repreprezentačníma i klubovýma. Zase jsem se nechala moc strhnout, musím si to umět nachystat. Za výkon se stydět nemusím, snažila jsem se tam nechat vše. Taky si ten zápas užila. Chyby tam holt byly, poučím se z nich. Smutná ještě chvilku budu, ale zase mě to posune o kus dál.

Byla to moje první výprava s reprezentací mimo rodnou zemi. Jsem hrozně ráda, že jsem dostala důvěru a mohla jet. Tvořili jsme skvělý tým a celé jsem si to užila. Chtěla by poděkovat C.M.T.A. – Czech Muay Thai Association za možnost jet na tento skvělý turnaj a reprezentovat Českou republiku. A trenérské dvojci Jaroslav Hodina a Jiří Mejstřík za skvělé vedení. Také děkuji Petru Kuchaříkovi za super přípravu, Rudolfu Křížovi a Gladork Gym za podporu.

Viki Bulínová