Rušení kojeňáků je pro nejmenší děti cestou do nebíčka, anebo do peklíčka?

Opuštěné a týrané děti bylo horké téma už před listopadem 1989. I komunistický režim našlapoval v oblasti fungování kojeneckých ústavů po špičkách, čímž bezděčně dosáhl vysokého stupně užitečnosti. Systém ochrany dětí fungoval na propracované úrovni. Ohrozit bezpečí těch nejmenších bylo tabu i za bolševika.

Nač si ale netroufl bolševik, k tomu se odhodlali poslanci o třicet let později. V minulých dnech totiž schválili zákon, který je pro systém ochrany opuštěných a týraných dětí přinejmenším ohrožující. Byl prosazen zákaz umisťovat nejmenší děti do ústavní péče. Poslanci tak přenesli pravomoc na pěstouny, kteří se nyní mají postarat o to, oč se předtím staral stát. A stát? Ten se elegantně zbavil odpovědnosti.

Kam to povede?

Pořádný poprask byl vyvolán již nyní. Na druhou stranu dlužno dodat, že pěstounská péče je ve světě využívána. Jinými slovy se osvědčila. Proč tedy zrovna u nás vyvolal tento krok tak bouřlivou diskuzi?

Požádal jsem o rozhovor ve zdejším regionu patrně toho nejpovolanějšího, jenž se v oblasti péče o děti pohybuje celý lékařský život. Nynějšího ředitele znojemského Zdravotnického zařízení pro děti a dřívějšího senátora MUDr. Milana Špačka.

Pane doktore, neposílat nejmenší ohrožené děti do kojeneckého ústavu, ale umisťovat je do pěstounské péče, aby dítě nabylo dojmu, že se ocitlo ve fungující rodině. Je tohle právě ono jádro pudla, kolem něhož vládnou pochybnosti?

Oprávněné pochybnosti, protože poslanci – evidentně bez konkrétní znalosti věci v terénu – se rozhodli vyhovět tlaku pěstounské lobby, médií i neziskových organizací. Schválili zákon hrozící fungující systém ochrany dětí rozvrátit. Smutné na tom zůstává, že jsou mylně přesvědčeni o tom, že pro děti konají dobro. Řekl bych, že dobro spíše páchají.

Proč?

Protože každé dítě, ať už je umístěno v kojeneckém ústavu nebo u pěstounů, neomylně pozná, že ani jedno společenství mu rodinu nenahrazuje. Uvědomuje si, že něco je špatně. Jestliže si poslanci myslí, že pěstoun rovnocenně nahrazuje rodiče, nemají tušení, co odhlasovali. Navíc je tato problematika zabalena líbivými řečičkami o tom, jak dětem bude líp.

Mám tomu rozumět tak, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly? Jak si tedy vysvětlujete, že pěstounská péče ve světě funguje ke všeobecné spokojenosti?

Nefunguje všude ve světě, ale jen někde. To za prvé. A s puncem všeobecné spokojenosti bych také moc nepospíchal. I v zemích, kde tato péče vykazuje vysokou úroveň, bylo zaznamenáno zneužívání

dětí pedofily. Došlo k tomu v pěstounském systému ve vyspělém americkém Chicagu. Nevím o případu, že by se něco podobného stalo v ústavu řízeném státem.

Pěstounský systém tedy má svoje mouchy.

Především u nás nemůže adekvátně nahradit to, co…