Radek Jaroš, Josef Veselý - cesta nádechových potápěčů

Je to už 4 roky, co jsem se poprvé odhodlal pod vodu hlouběji než 2 metry. Tenkrát na Bali, pamatuji si vše tak přesně a živě, jako by to bylo včera. To jsem ale netušil, kolik se toho v mém životě po této zkušenosti změní.

Po půldenním vstupním kurzu jsem byl připraven na tzv. Intro, neboli “zkušební ponor”. Obava se rozplynula téměř okamžitě po zanoření a já si celkem rychle uvědomil, že pod vodou určitě nejsem naposledy. Necelou hodinu, kterou jsem pod vodou strávil jsem si tak moc užil, že ve své podstatě nebylo o čem přemýšlet. Tedy vlastně ano, bylo. Budu se věnovat nádechovému potápění, čili “Freedivingu”, nebo přístrojovému potápění - scubadivingu?

Odpověď byla celkem jednoduchá a znal jsem ji v podstatě ihned. Začnu s freedivingem. Mělo to svůj smysl. K freedivingu mně stačí maska a šnorchl, uvidím, jak mne to půjde a později případně mohu začít utrácet za scubadiving. No, asi nic nemohlo být vzdálenější pravdě, ale tento článek by neměl být o tom, co jaký sport stojí (stojí hodně, oba, věřte mi).

Takže ok, bylo jasno, bude se potápět na jeden nádech. Otázka však byla s kým, kde a kdo mě to naučí. Většinou vím, s čím se na koho obrátit, a tady to v podstatě nebylo jinak. O buddym (Buddy je potápěcí partner) jsem nepochyboval, bylo jasné, že to bude můj “kamarád do deště” Pepa Veselý. S tímhle člověkem jsme totiž napsali už tolik životních příběhů - od otužování, přes pravidelné benefiční akce, osobní život, až po sport, že jsem ani na chvíli nezapochyboval, že bych dostal košem.

Nemýlil jsem se.

Kde budeme potápět jsme zatím moc řešit nemuseli, přece jen, u nás je spousta krásných lomů, velká spousta z nich i na potápění přístupná, jeden máme “kousek za barákem”, navíc, v zahraničí jsme do roka několikrát, problém vyřešen.

No a kdo mě to naučí? Prý to v životě funguje tak, že když si něco přejete, vesmír většinou udělá vše pro to, abyste se k tomu nějak dostali.  No … jako … asi jo, no. Během následujících dní na Bali, jsem totiž potkal instruktora freedivingu, který v Česku vede svoji sportovní akademii Pimpyourlife.cz, která se zabývá nejen freedivingem, ale i jógovými kempy, běhacími kempy a spousty dalších, života obohacujících eventů.

Martin Cheníček, instruktor, kouč, obrovský sportovec, závodník a velký učitel, se na několik následující let, stal naším lektorem, mentorem a hlavně kamarádem. Prošli jsem všechny jeho kurzy, potopili s ním mraky hloubkových metrů, naběhali stovky kilometrů a udělali u něj několik potápěčských licencí. Díky za to, kámo!!!

Jak tak naše cesta s Pepou pokračovala, postupně jsme propotápěli od Chorvatska, přes Egypt, Maltu, Gozo, Kypr až po Maledivy atd. Krásné časy, vzpomínky je jediné, co nám nikdo nevezme. Pro někoho “klišé”, já na něj ale nedám dopustit. Protože tak to prostě je. Tečka.

Co je ale důležité říci, že freediving není jen o zábavě, krásném podmořském životě, vracích potopených lodí, zatopených jeskyní atd. Je to sport, je to dřina, stojí to mraky hodin tréninku, času i peněz.

A tak nás cesta zavedla do Polského Msczonowa, městečka kousek jižně pod Varšavou. Tady totiž před dvěma lety otevřeli bazén pro certifikované potápěče a záchranáře, kde se hloubka bazénu pohybuje od nízkých 7 metrů, do úctyhodných 45,4 metrů hlubokého tubusu, v rohu obrovského bazénu.

Tady se naše cesty zkřížili s naší novou (a aktuálně i stávající) trenérkou, několika násobnou mistryní světa, držitelkou několika světových rekordů, Alenou Konečnou.

No a co k Alence dodat? Její talent je neskutečný, vloni jsem měl tu čest strávit s ní pár týdnů na trénincích a následně na závodech na Kypru a jediné co můžeme udělat, je složit jí obrovský respekt.

Její přístup nejen k trénování, ale i k výuce a vlastně celkově k lidem a životu obecně je více než fascinující.

Alenka už ale není jen naší trenérkou, tento vztah už je tak nějak něco víc. Je to přátelství, pevné, věrné, nerozbitné. A my za to moc děkujeme.

A proč vlastně tohle všechno píšu, asi pro to, že jsme se teď zrovna z jednoho tréninkového kempu v Polsku vrátili. Unavení z tréninků, pomačkaní z tlaku vody, ale strašně happy. Být pod vodou, jen tak, nadechnout se, potopit se, pár minut tam vydržet a třeba i nic nedělat, jen koukat, na rybičky, vrak lodi, který je třeba zrovna kolem vás, nebo jen tak v klidu koukat na to, jak se sluneční světlo láme pod vodou, je totiž přesně to, co nám opravdu nikdy, nikdo nevezme.

S hlubokým nádechem Radek a Pepa.