Jak vzpomínáte na události 17. listopadu 1989?

ANKETA 

Pavel Vajčner

exředitel Znovínu  Znojmo

Než přišel listopad 1989 procházel jsem zrovna v tehdejších Moravských vinařských závodech všemi pracovními pozicemi, abych si takzvaně ohmatal všechno od píky a poznal, zač je vinařině loket. A přestože jsem měl práce nad hlavu, první pocit, který se dostavil hned záhy, byl pocit volnosti i naděje, že se spousta věcí změní. Věděl jsem, že se otevřou hranice, ale taky doufal, že k velkým změnám dojde v podnikatelské sféře. Zároveň jsem trochu měl polistopadové obavy, aby se takzvané staré struktury nebránily změnám příliš dramaticky. V Moravských vinařských závodech však byla situace trochu jiná, což dokladuje fakt, že v nich nevzniklo ani Občanské fórum. Řidiči se sice sešli, ale nakonec konstatovali, že vlastně není proti čemu ve znojemských Moravských vinařských závodech protestovat a co pranýřovat. Zdůrazňuji, že ve  Znojmě nebylo proti čemu protestovat, jinde to bylo jinak... Navíc čelní představitelé zdejšího vinařského podniku, mezi které patřili třeba můj táta Jan, Ladislav Křivan, Zdeněk Hubatka anebo Jarda Chaloupecký, finančně mysleli takzvaně na zadní vrátka. Jako kdyby tušili, že něco přijde. A přišlo, takže velice záhy po listopadu 1989, když byl založen Znovín, byla tato nová firma schopna se zbavit svých pětatřicetimilionových dluhových závazků během několika let.

Tomáš Třetina

senátor a starosta Moravského Krumlova

Nejemotivnější polistopadový zážitek byl velmi obyčejný v tom, kde se udál, ale současně neobyčejný svou hloubkou, která mi vydržela až do dnešních dnů. Moji rodiče seděli 18. listopadu v kuchyni a táta pronesl ikonickou větu, kterou si budu pamatovat do konce života: Tak, a teď jsem rád, že se můžeme podívat do zrcadla, aniž bychom se museli sami před sebou za co stydět. Toto konstatování je obyčejné jenom zdánlivě, nese v sobě totiž hluboké poselství, jímž se snažím řídit doteď. Zažil jsem v životě – a předem se omlouvám za použitý výraz – mnoho průserů, tak jako každý, ale jde o to, aby se z nich člověk poučil. A vždy se mohl do onoho pomyslného zrcadla bez výčitek svědomí podívat.

Martina Špačková

aktivistka a podnikatelka

Vybavuji si nejdřív strach a pak euforii. Ten den, kdy protestovali studenti na Národní třídě, jsem byla zrovna doma ve Znojmě. Také jsem tenkrát studovala na vysoké škole. Informaci o tom, co se děje v Praze, jsem zjistila z rakouské televize. Viděla jsem záběry a kladla si otázku, zda bude následovat další brutální potlačení protestů a represe. Tady ve Znojmě ale mnoho lidí o ničem nevědělo. Vůbec nic netušili, protože západní zahraniční média nesledovali. Odjížděla jsme potom v neděli do Prahy na kolej plná obav, ale při příjezdu jsem se najednou ocitla v úplně jiném světě. Ještě tu noc jsem šla vylepovat plakáty a začínala být mírně optimistická.

Alena Paulenková

středoškolská učitelka

Pro mě začala sametová revoluce už o den dřív, tedy 16. listopadu, kdy jsem se dostala na velký koncert kapel Stromboli a Pražský výběr. V té době docela mimořádná událost. Že by cenzoři vzdali svůj marný boj? O deset dní později, v pondělí 27. listopadu jsme s kolegyní „zrušily“ školní rozvrh a vyrazily společně se studenty z oboru zahradník na demonstraci na dnešní Masarykovo náměstí. Tento den považuji jako učitelka za svůj nejlepší vyučovací den. Moje další vzpomínky jsou spojené především s knihami, ihned po revoluci začala vycházet díla dříve zakázaných českých i světových autorů: Škvoreckého, Kundery, Nabokova, Orwella. Poprvé jsem četla Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále, objevila jsem pro sebe vynikajícího básníka Jana Zahradníčka, který byl, jak jsem dodatečně zjistila, v krutých 50. letech vězněný ve Znojmě.

Jan Šinogl

bývalý disident

O událostech 17. listopadu 1989 jsem se dozvěděl ještě ten večer. Pravidelně jsem poslouchal Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu a sledoval rakouskou televizi. Všechny tyto tři stanice hned večer hlásily, že v Praze je demonstrace.

Samozřejmě jsem se chtěl zúčastnit, ale ten večer už nemělo cenu do Prahy jet. Takže jsme začali plánovat, kdy tam pojedeme. Moje druhá manželka byla tou dobou v osmém měsíci těhotenství, ale i tak jsme nakonec 22. listopadu ve středu jeli. Demonstrace už byly každým dnem. Vyrazili jsme dopoledne a cestou potkávali obrovské množství hasičských aut, která směřovala do větších měst, jako Kolín, Čáslav, Havlíčkův Brod a nebo do Prahy. Proč, to nevím, ale vykládalo se, že kdyby náhodou státní moc vydala rozkaz k potlačení demonstrací, měli lidi rozhánět vodními stříkačkami.

Myslel jsem, že v Praze nebude ani kde zaparkovat, ale překvapilo mě, že to bylo možné téměř kdekoliv. Byli jsme jako u vytržení, potkávali jsme lidi s tvářemi pomalovanými vlaječkami České republiky, ta atmosféra byla naprosto fantastická. Od té doby jsem nikdy nic takového nezažil. Došli jsme na Václavské náměstí a stoupli si naproti Melantrichu, jehož balkon posloužil jako řečnické místo. Pamatuji si, že s proslovem vystoupil Václav Havel a pak také chytrolíni, kteří se k tomu rychle přifařili, jako Miloš Zeman a Václav Klaus. Ti se na tom svezli, co si budeme vykládat.

Pak jsme se samozřejmě stavili u Dany Němcové. Tam mě pobavila situace, kdy přišel nějaký mladík a chtěl podepsat Chartu 77. Ve chvíli, kdy padal režim. Musel jsem se usmívat pod fousy. Dana byla ale naprostá profesionálka, takže mu to umožnila, tehdy byla mluvčí Charty 77. No, a v noci jsme jeli domů, přijeli jsme nad ránem úplně nadšení. A pak to pokračovalo, jak to pokračovalo. Z největších komunistů najednou byli největší demokraté. Lidé, kteří na mě prokazatelně donášeli a hlídali mě, za mnou najednou chodili a vykládali mi, jak byli na mé straně a jak mě obdivovali a kdesi cosi. Já jsem si jen říkal, vždyť já vím, že jsi byl óbr komunista a teď mi tady chceš vykládat takové pohádky? Ale to je přirozená reakce lidí. Je to normální, protože převážná většina lidí je ve skutečnosti zbabělá. Mám pro ně ale porozumění.