Green Energy Trading odstartovala ze Znojma na Madagaskar
Znojemská firma Green Energy Trading specializující se na distribuci fotovoltaických komponentů, o jejímž stříbrném úspěchu v hodnocení podnikatelských subjektů jsme přinesli obsáhlý materiál koncem dubna, v minulých dnech dynamicky expandovala až k africkému jihovýchodnímu pobřeží do Madagaskarské republiky, kde otevřela svou další kontaktní kancelář. Co předcházelo tomuto byznysmensky rychlému a současně strategickému kroku, jsme se zeptali obchodního ředitele společnosti Michala Marčeka.
Pane řediteli, nedá mi to, abych se nezeptal rovnou: Čím může být Malgašsko (zastaralý název pro Madagaskar), které je od Znojma vzdáleno deset tisíc kilometrů, podnikatelsky přitažlivé? Patrně jste jedinou firmou ve Znojmě, jejíž majitel – chce-li navštívit svou malgašskou pobočku – musí nasednout do letadla a absolvovat deset hodin přímého letu…
Dnešní svět je tak podnikatelsky propojen, že vzdálenost nehraje roli, tudíž na vaši cílenou otázku odpovím jedinou větou. Devadesát procent obyvatel Madagaskaru nemá připojení ani na vodu ani na elektřinu, což znamená, že elektrifikace ostrova je ve velice špatném stavu. Pak už byl ale jen malý krůček k tomu, aby si vizionář typu Jaroslava Růžičky (zakladatel firmy Green Energy Trading – pozn. autora) dal snadno dvě a dvě dohromady a zjistil, že solární panely, které jsme schopni na ostrov dodávat, jsou výrazně levnější než ty, které jsou na Madagaskar transportovány z Číny…
Čína je ovšem nepřehlédnutelný subjekt.
A velice nebezpečný.
Úspěšné podnikatelské záměry se zpravidla vyvažují zlatem, ale za každým takovým krokem stojí zajímavý příběh. Máte ho po ruce i vy? A můžete o něm mluvit?
Ta historka vykazuje vskutku pohádkové rozměry. A řekl bych dokonce léčebné. Když jsem se poprvé dostal služebně na Madagaskar, a to jsem ještě pro Green Energy Trading nepracoval, ocitl jsem se najednou v jiném světě. Odlétal jsem ze Slovenska, kde jsem měl svoje dlouholeté sportovně podnikatelské aktivity, téměř vyhořelý. Byznysmenským shonem i hektickým způsobem života. Po několikaměsíčním pobytu se ze mě stal jiný člověk. Abych to zase přiblížil jedinou větou. Tamní lidé mě hned zpočátku uzemnili klíčovým konstatováním, které nasměrovalo moje další kroky zcela neomylně. Malgaši mi řekli: My nemáme hodinky, ale máme čas. A já jim vzápětí uvěřil, neboť jejich úroveň života je na hony vzdálena té naší. Jak žijeme – anebo spíše nežijeme – my. Plahočíme se mnohdy za chimérami, ale oni čas využívají k tomu, aby si prodlužovali příjemné okamžiky a ty svoje chiméry spolehlivě zapudili.
Jací jsou vůbec madagaskarští obyvatelé vůči cizincům?
Laskaví a vděční za jakýkoliv sociální kontakt. Když jsem navštívil tamní školu, tak mi děkovali, že jsem vůbec přišel a že se zajímám o to, jak se jim daří, ačkoliv jsme se viděli poprvé. Bylo to pro mě stěží akceptovatelné, ale zároveň nesmírně povzbuzující v tom, jak moc odlišné to bylo od prostředí, z něhož jsem na Madagaskar přišel. Slíbil jsem, že jim zařídím malou kopanou a nedovolil bych si slovo nedodržet. Za ten jejich vděk to však stálo, přesto to finančně moc nestálo.
Slyšel jsem dokonce, že jste si vzal za manželku Malgašku…
S Noëline jsme se poznali rychle, stejně rychle jsme se vzali a dnes žijeme ve Znojmě, kde se nám ve zdejší nemocnici narodila dcera Noemi.
Nechybí vaší ženě mateřské madagaskarské podnebí? Nevzdálili jste se trochu mentalitě ostrovního poklidného stylu života?
Naopak. Myšlenka Jaroslava Růžičky je totiž geniální svou jednoduchostí. Uvedu konkrétní příklad. Malgaši jsou kupříkladu zvyklí konzumovat rýži pořád, aniž by si na jednostrannou stravu stěžovali, jenomže většina z nich si ji ani nemá na čem připravit, poněvadž elektřina je nedostatkový artikl. Naše firma se chce dostat k těm nejchudším, kteří musejí denně – v přepočtu – vystačit s padesátikorunou, aby si tuto potravinu mohli na elektrickém vařiči připravit.
Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene. Jaké při těchto aktivitách zažíváte pocity, pane Marčeku?
Je to stejné, jako kdybyste začal dodávat automobily tam, kde doposud jezdily jenom bryčky.
Říká se, že když člověk něčemu skálopevně věří, má z poloviny vyhráno. Ale i tak se mnozí musejí tvářit pochybovačně. Člověk je tvorem nedůvěřivým.
Nebo naopak nadšeným. Když jsem svého času předsedu Hospodářské komory České republiky Vladimíra Dlouhého seznámil s tím, že jsem založil česko-madagaskarskou hospodářskou komoru, málem upadl do mdlob, jak mi začal okamžitě fandit. Takoví lidé – a Jaroslav Růžička je jedním z nich – vidí do budoucnosti jasněji než ostatní, aniž by měli po ruce křišťálovou kouli.
Děkuji za rozhovor.
Vlastimil Mrva
