Co se dá vyčíst z nálezu Ústavního soudu ohledně snížení valorizace důchodů
Ve středu 24. ledna vyhlásil Ústavní soud svůj nález, kterým zamítl stížnost jedenasedmdesáti poslanců hnutí ANO na zrušení novelizace některých zákonů v souvislosti s úpravou valorizace důchodů.
O tomto nálezu rozhodovalo celé plénum, tedy patnáct soudců Ústavního soudu, z nichž se proti přijetí nálezu vyslovili tři ústavní soudci. Jejich odlišná stanoviska jsou součástí nálezu.
Celý text nálezu, který čítá celkem dvaašedesát stran, je k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu, konkrétně na odkazu www.usoud.cz.
Ohledně obsahu tohoto rozhodnutí vypukla neprodleně po jeho vyhlášení obsáhlá celospolečenská diskuze. Citujeme zde proto některé části nálezu, které považujeme za důležité pro férovost probíhající diskuze k projednávání zákonů.
Je však třeba zdůraznit, že ochrany nejsou hodna jen práva této menšiny, ale demokratický proces projednávání a schvalování zákonů jako takový.
V dosavadní praxi poslanecké sněmovny není využívání stavu legislativní nouze něčím zcela neobvyklým, protože jen v tomto volebním období byl použit u třiadvaceti návrhů a v předchozím volebním období dokonce u jedenaosmdesáti návrhů. V deseti případech však takto projednávaný návrh zákona přijat nebyl. Toto konstatování samozřejmě neznamená, že by stav legislativní nouze neměl být i nadále používán a vykládán restriktivně. Nesmí se jistě stávat pravidlem, nýbrž má být vždy jen výjimkou z tohoto pravidla.
Právo poslanců (či senátorů) prezentovat stanovisko na parlamentní půdě ovšem není samoúčelné, neboť význam parlamentní diskuze je třeba spatřovat v možnosti konfrontace názorů napříč politickým spektrem (které je zárukou svobodné soutěže politických sil podle článku 5 Ústavy), nikoli v neomezeném uplatňování práva každého jednotlivého poslance (či senátora) se k ní vyjádřit…
Především je nezbytné hledat a posoudit rovnováhu mezi legitimními zájmy vládnoucí většiny a parlamentní opozice či menšiny.
K právu na valorizace důchodů
V souvislosti s případnými změnami v právní úpravě důchodového pojištění zákonodárce musí brát na zřetel článek 30 odst. 1 Listiny, který zakotvuje základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení. Jde o takzvané sociální právo, přičemž jeho konkrétní podobu určí zákon (článek 30 odst. 3 Listiny) a také se lze tohoto práva domáhat pouze v mezích tohoto prováděcího zákona (článek 41 odst. 1 Listiny).
Skutečnost, že uvedená práva vyplývají z článku 30 odst. 1 Listiny, však samozřejmě neznamená, že by zákonodárce nemohl důchodové dávky do budoucna snížit či změnit podmínky vzniku nároku na důchod.
V tomto ohledu lze jistě přisvědčit vládě, že ani v této oblasti se nikdo nemůže spoléhat na neměnnost právní úpravy. Pro případ změn však musí zákonodárce dbát o dodržení ústavněprávních limitů, které plynou z principů sociálního státu, k němuž se Česká republika nepochybně hlásí, a to důrazem na nedotknutelnost lidské důstojnosti a obecně sdílených hodnot lidství v preambuli Ústavy, článek 1 Listiny, zakotvením základních sociálních práv v ústavním pořádku a převzetím mezinárodních závazků v této oblasti, byť tak nečiní výslovně.
Současně je jeho povinností respektovat obecné zásady jednak rovnosti, respektive zákazu diskriminace (článek 1 a článek 3 odst. 1 Listiny), jednak ochrany důvěry jednotlivce v právo.
Samotná okolnost zjištění růstu cen nad pět procent ještě sama o sobě nezakládá právní nárok na odpovídající mimořádnou valorizaci důchodů, nýbrž teprve iniciuje valorizační proces, který je završen vydáním prováděcího předpisu podle § 67 odst. 16 téhož zákona.
Jeho výsledkem je následná výplata důchodů pojištěncům v odpovídající, to jest valorizované výši, posunutá v čase od momentu zjištění, že budou pro provedení mimořádné valorizace dány důvody.
Jinak řečeno právní nárok (který v sobě zahrnuje i právo na soudní ochranu, tedy na přiznání zvýšené výměry důchodů) vzniká až tímto následujícím pátým kalendářním měsícem, kdy bude (mimořádně valorizovaný) důchod splatný, a to na základě určení konkrétní nominální částky, o kterou budou jednotlivé důchody zvýšeny, stanovené prováděcím předpisem (§ 67 odst. 16 zákona č. 155/1995 Sb.).
Neexistuje základní právo na trvalý růst důchodů v důsledku růstu cen (inflace). Podstatou základního práva podle čl. 30 odst. 1 Listiny je záruka důstojného života ve stáří, což mimo jiné znamená spravedlivý a přiměřený důchod, nikoliv jeho automatické zvyšování.
To je výsledkem konkrétní politiky a předmětem úpravy zákonodárcem. Jak v minulosti uvedl Ústavní soud princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu.
Text nálezu jsme byli nuceni z redakčních důvodů přiměřeně krátit, nicméně nikde jsme text samovolně neměnili ani blíže nekomentovali.
Svůj vlastní názor nechť si každý samozřejmě udělá sám.
Aleš Ondruš
