Ti, co učí češtinu, se stali úzkoprofilovými

Za katedrou v roli středoškolské učitelky českého jazyka a hudební výchovy už zažila zkušená Alena Paulenková ledacos. Teď ale zdolává novou výzvu, v jakou by před časem nevěřila ani v nejdivočejším snu. Učí ukrajinské ženy češtinu.

Výuku zahájila 24. března, přesně měsíc po začátku války. Kurzy probíhají dvakrát týdně v modlitebně Českobratrské církve evangelické na Rudoleckého ulici.

„Moc děkuji, že mi tady tak rychle a ochotně vyšli vstříc a prostory nám půjčují, samozřejmě zdarma. Výuka češtiny pro Ukrajince je pro mě naprosto nová zkušenost. Oprášila jsem přitom po čtyřiceti letech své znalosti ruštiny,“ říká Alena Paulenková.

K tomu, aby se do takového úkolu pustila, ji inspirovali známí. Kurz se okamžitě naplnil a další zájemci musejí být odmítáni.

„Po učitelích, jako jsem já, je teď velká sháňka. Už tak jsme naplněni až po okraj. Mám čtrnáct žákyň a jednoho chlapce, víc vzít nemohu.“

V prvním týdnu se Ukrajinci učili česky pozdravit, skloňovat zájmeno já a další základní fráze. Přijíždějí z různých míst v regionu, třeba vlakem z Dyje a často jde o maminky s dětmi, které vozí na vyučování s sebou. V porovnání s českými dětmi jsou pozoruhodně disciplinované a nevyrušují. V klidu si malují a pár slovíček v češtině občas také pochytí.

Alžběta Janíčková