Štěpánka Faglerová už sklízí v nebi vděčnost všech, které zachránila

Německý filosof Theodor W. Adorno tvrdil, že Osvětim začíná ve chvíli, kdy člověk na jatkách prohlásí: Vždyť jsou to jen zvířata! Štěpánka Faglerová by bezpochyby namítla, že když člověk začne zvířata chránit, Osvětim naopak končí…

Pamatuji si jedinečné setkání Štěpánky Faglerové s Martou Kubišovou. Seděli jsme ve znojemském sklepení na Jezuitské ulici, protože legendární zpěvačka byla zvědavá, jak vypadá bytost, z níž tryská absolutní nezištná láska k opuštěným zvířatům. Paní Kubišová tehdy moderovala populární televizní pořad Chcete mě? Byla to příležitost domluvit se s paní Faglerovou, že stejnojmennou rubriku zavede i týdeník Znojemsko.

Bylo to setkání dvou dam plné lásky a pochopení. Ale kdybych měl dát ruku do ohně, která z nich milovala kočičky a pejsky víc, tak ji tam nedám – neboť v případě paní Faglerové si dodnes nejsem tak docela jist. Proč? Protože udělala něco, nač se sluší nezapomínat, nýbrž to připomínat.

Vdechla totiž život přímětickému psímu útulku, jemuž nezištně darovala tak velkou sumu peněz, že se zdráhám prozradit její výši, poněvadž by mě paní Štěpánka přišla do redakce vytahat za uši ještě dnes. 

Byla totiž velice skromná a nedávala na odiv to, co považovala za samozřejmost, kterou není třeba vytrubovat do světa. Vždyť pokora je vlastní pouze těm, kteří něco dokázali. A kdo jiný by se mohl chlubit takovou vizitkou než právě paní Faglerová.

Měla v duši jakousi vzácnou animální laskavost a já jsem dodneška přesvědčen, že ti čtyřnozí, které zachránila, ji považovali za bytost jim rovnou…

Srdce Štěpánky Faglerové dotlouklo 24. března ve věku sta let. Dvounozí, co se s ní přišli rozloučit minulý čtvrtek na znojemský hřbitov, byli viditelní zdaleka. Ale zástupy těch čtyřnohých, na které vidět nebylo, byly přece jen o něco početnější…

Vlastimil Mrva